Leary ze sebe smrtící kadencí sype nenávist na jednu skupinu hloupých Američanů za druhou. Vedle celebrit to schytají také katoličtí kněží, moderní rodiče ještě modernějších dětí (ty ostatně známe i u nás – většinou se jmenují Emma a Tadeáš a všude dělají neuvěřitelný nepořádek, protože ve věku dvou let jsou osobnosti), ženy a jejich divný vnitřní svět, ale samozřejmě i muži, televizní moderátoři, Learyho kolegové, kamarádi i on sám. Každá litanie přitom vychází z téhož základu: Learymu se nelíbí, jak moderní společnost zdegenerovala, a snaží se ji trochu usměrnit do normálnějšího stavu.
Když se snaží pojmout celý svět a všechny jeho bolístky, nepůsobí příliš věrohodně. První kapitola dštící síru je vlastně docela trapná. Pak ale Leary přechází do mnohem intimnější roviny, věnuje se vychovávání dětí, vlastnímu dětství, rodině, jež je dokonalým opakem slavných klanů celebrity (Spearsovy, Lohanovy…). V nejlepších momentech Learyho pamflet připomíná báječnou autobiografii jeho kolegyně Tiny Fey Bossypants. A to nikoli jen stylem, jenž vychází z jejich profese stand-up komiků (a je tedy barvitý, plný metafor, odkazů, symboliky i nadsázky). Ale také emoční silou, jež pramení ve schopnosti vlastní zážitky přeměnit v působivé příběhy. Bossypants však jsou přece jen mnohem vyrovnanější a zábavnější.
Je dobře, že podobné knihy konečně vycházejí i u nás, kde skutečná komika a společenská satira takřka neexistuje. Snad budou následovat další včetně pamětí Tiny Fey a snad se najdou i mladí čeští tvůrci, kteří by svými postřehy poskytli tak důležitou a nezastupitelnou mentální hygienu v podobě přesně cílené kritiky. Míra blbosti není v USA o nic větší než u nás. Jen my sami si to na rozdíl od Američanů nechceme připustit.
Denis Leary: Proč jsme takoví sráči
Nakladatelství: Dokořán, 2012
Překlad: Jiří (Pilous) Pilucha, Jiří Suk
Hodnocení: 70 %
