Je to cítit z každé drážky – písničky jsou nabité hudebními fórky, instrumentálně zvládnuté (což pro „Zvířata“ platí i naživo), melodicky silné, plné zapamatovatelných sloganů. Jana Jelínková je Marta Kubišová českého ska s odzbrojujícím charizma v hlase, glosátor Honza Kalina uličnicky pěje hořkosladké texty ze života čtyřicátníka, rytmika pulzuje, dechy odsekávají… Potud vše v pořádku. Drobný problém nastává tak po třech posleších – i přes hudební různorodost najednou nepřicházejí nové malé objevy. V takových chvílích dřív posluchač nasytil nenasytné ucho slovem, drápl se textu.
Jenže ono je to těžké – Tomáš Belko je skutečná první liga, kreativní ředitel úspěšné reklamky, slova jsou jeho denní chléb; na několika předchozích albech ze sebe dostal opravdové klenoty, umí se pozoruhodně vcítit do ženské (Janiny) duše… těžko ovšem napsat dvě Dámy s čápem, soustavně se překonávat, čelit mamutímu očekávání. Ne tedy že by Belko mlátil prázdnou slámu, ale více než co jiného zůstanou v paměti jednotlivé slogany. „Dva roky sbírám jogurtový víčka, chci totiž vyhrát batůžek“ – výtečný, neotřelý nápad na písničku, jen jako by se hůř hledal přesah. Někdy to působí až chtěně („luxujem pokoje svejch nepokojů“).
Písničky naštěstí v hlavě zůstanou, texty jsou na albu „jenom“ dobré, a to není málo – „generál, co se neproslaví, zaslouží možná nejvíc slávy“ nebo „ta holka má ložnicový oči, žhavý jako panty dveří do pekla“, to jsou texty, které se nezapomínají.
Několik novinek bezpochyby přežije a opentlí playlist složený ze starších hitů, které nemožno vynechat. Při nahrávání se muzikanti evidentně vyblbli a na koncertech, o něž jde stejně především, mají nové pojistky proti stereotypu.
***
Sto zvířat: Hraju na klavír v bordelu, Vydavatel: 100PROMOTION, 2012, Hodnocení: 70%
