„Teprve teď si užíváme, jezdíme na kole, staráme se o zahradu, přerostlého vlčáka a malého jezevčíka, udržujeme domek na samotě v Provodově,“ uvedl Jan Komrska, který společně s manželkou usměrňoval sportovní vývoj své dcery až do roku 2004.
Zpočátku nic nenasvědčovalo, že by se jejich Jana měla objevit na dvou olympiádách. „Byla baculatá, my jsme ji do tělocvičny vodili v podstatě jako přívažek, protože jsme oba trénovali a žádná školka tehdy nebyla. Ale rychle se zlepšovala. V sedmi osmi letech už jsme viděli, že je jinde než ostatní. Začali jsme se jí věnovat a ona vyletěla nahoru,“ popsal začátky sportovní kariéry své dcery Jan Komrska.
Přesto nebyla Jana Komrsková dlouho žádná hvězda. „Trvalo dlouho, než se obrousila. Neměla výhody, normálně trénovala v kolektivu, ale protože byla nejmladší, měla motivaci vyrovnat se lepším. To rozhodlo. Pak už byla v reprezentaci a pravidelná soustředění jí hodně pomohla,“ poznamenala Zdena Komrsková, po které závodnice zdědila gymnastické geny. Ještě pod dívčím příjmením Dorňáková v roce 1972 cvičila na olympiádě v Mnichově.
S dcerou v následujících letech objížděli Komrskovi všechny velké soutěže. „Pak už jsme měli výhodu, že jsme měli mezi trenéry v Evropě kamarády, a díky tomu měla Jana výborné tréninkové podmínky,“ vysvětlila Zdena Komrsková.
Když Jana oznámila, že s gymnastikou končí, přijali to rodiče s úlevou. „Už k tomu směřovala delší dobu, vždyť končila dvakrát. Poprvé ji na olympiádě v dobrém slova smyslu zblbla parta atletů, podruhé byla psychicky vyčerpaná,“ dodal Jan Komrska.
S manželkou teď přejí dceři, aby byla v soukromém životě spokojená. „Už od dvaceti jsme jí do ničeho příliš nemluvili. Jsme rádi, že se jí v nové práci daří. Pokud bude spokojená, budeme šťastní i my. Vnouče nám už brzy „zajistí“ starší dcera, takže jen ať Jana dělá, co umí a co ji bude naplňovat. My jí život určitě řídit nebudeme,“ uzavřel Jan Komrska.
