Když zabočíte do úzkých uliček Dubrovníku, obklopí vás atmosféra dávno zapomenutých časů a malých hospůdek či krámků. V jednom z nich vám třeba předvedou, jak se nenapodobitelné výtvory podmořské přírody přetvářejí v nádherná díla zručných šperkařů. První, čeho si všimnete po vstupu do klenotnické dílny, asi budou košíky plné podivných načervenalých keříků. Vytvořili je polypi vzácných červených korálů, kterým sloužily jako opora a úkryt v jednom. „Vykupujeme surové korály jenom od potápěčů s licencí,“ vysvětluje Vittorio Ceccarini za pultem.
Ochrana před ďáblem
Korálové šperky provázejí lidstvo snad už od jeho počátků. Podle starých záznamů si Galové zdobili korálovými úlomky zbraně a helmy, zatímco Římané je věšeli na šíje svých dětí. Podle jejich víry totiž korálová větévka chránila malého človíčka před „ďáblovým pohledem“ a navíc prý dokázala léčit rozmanité choroby. Dokonce ještě před asi sto dvaceti lety nosily italské ženy korálové náhrdelníky jako léčebnou kúru proti neplodnosti.
„Když získáme novou várku korálů, nejdřív je důkladně prozkoumáme,“ pokračuje Vittorio. „Nejcennější jsou ty nejsilnější větévky, které v sobě navíc nemají žádné dírky. Z těch se dají vyrobit velké šperky té nejvyšší kvality.“ Pak následuje zpracování cenného úlovku. „Přirozený korál je krásně růžový nebo červený a hlavně matný. Aby v náhrdelníku nebo prstenu vypadal co nejlíp, musíme ho vyleštit a pak obrousit do požadovaného tvaru,“ usmívá se Vittorio.
„Když vyrábíme z korálů korálky, musíme je pak důkladně přebrat. Ty nepravidelné navlékáme na šperky podle velikosti, aby byl výsledek vyvážený. Kulaté nebo válcové korálky zase třídíme podle toho, jestli v sobě přece jen nemají nějaké nerovnosti. Ty bezvadné jsou samozřejmě nejcennější,“ pokračuje šperkař. Důležitá je samozřejmě i velikost korálků a jejich barva. „Náhrdelník musí být sladěný přesně do odstínu,“ ukazuje Vittorio hotový skvost ve vitríně obchodu.
Jak se dělá poprsnica
Když vystoupíte v dubrovnickém přístavu z lodi, projdete branou a zamíříte vpravo nahoru k městské bráně Ploče, uvidíte, jak vzniká pravá výšivka z kraje Konavle. Na schodech tam totiž už hezkých pár let sedává paní obratně se ohánějící jehlou. Přesnost je v její profesi nade vše. Typickou výšivku z okolí Dubrovníku totiž tvoří propracované geometrické vzory, na kterých je vidět sebemenší chybička.
Nad oblíbeným stanovištěm paní výšivkářky stoupá vzhůru další schodiště. Jeho kamenné sloupkové zábradlí má ve své spodní části pevnou výplň připomínající zmenšeninu protipovodňové stěny. „Dříve se tudy procházeli zvědaví pánové, kteří pokukovali pod sukně dámám, jež stoupaly po schodech vzhůru,“ vysvětluje s úsměvem Petra Žeravica, „a v tehdejších puritánských dobách to budilo takové pohoršení, že město nakonec nechalo zbudovat tuhle bariéru.“ Petra sice pochází z Prahy, v Dubrovníku však už prožila všechno možné včetně válek z počátku devadesátých let. Je proto chodící studnicí informací, které během prohlídek města ráda předává jeho návštěvníkům.
Vypráví i o typických výšivkách: „Ženy své ornamenty vyšívají vlastně z rubové strany látky. Musejí si trochu představovat, jak to bude vypadat na líci.“ Místní svým výtvorům někdy říkají „poprsnica“, protože zdejší výšivky sloužily hlavně k ozdobě živůtku ženského kroje. A také manžet rukávů. „Podle vyšívaných čepečků, které se spolu s krojem nosily, se také snadno poznalo, jak na tom jejich nositelky jsou. Holčičky měly čepeček červený, dívkám na vdávání na něm přibyla světlomodrá stuha. Vdané ženy měly čepec bílý – vlastně docela podobný pokrývkám hlavy jeptišek z filmů s Louisem de Funesem. Ženy kolem pětatřicítky, které se ještě pod čepec nedostaly, měly čepeček červený se zlatým zdobením. Pro pány to byla jasná výzva, že s tím mají něco udělat,“ pomrkává paní Petra.
Středověký babybox
V jiné z bočních uliček města objevíte zazděné dveře, které dnes většina lidí míjí bez povšimnutí. Jejich kamenný oblouk však kdysi v minulosti viděl mnohá tajemství i rodinné tragédie dubrovnických občanů. „Fungoval tady asi nejstarší babybox v dějinách. Byl v provozu už ve čtrnáctém století,“ ukazuje paní Petra na mlčenlivou zeď. „Sídlil tu totiž ženský klášter a právě sem chodily ženy odkládat děti, které nemohly uživit.“
Na svou dobu byl celý systém skvěle propracovaný, aby zaručil anonymitu osudem zkoušené rodičky. „Když v noci kráčela dubrovnickými ulicemi žena v bílém rouše, se svíčkou v ruce a s dítětem ve druhé, nikdo ji nesměl oslovit ani zastavit. Bylo jasné, kam má namířeno. Tady ve dveřích byl kulatý otočný kámen. Žena položila dítě na jeho venkovní stranu, otočila o sto osmdesát stupňů a zazvonila. Řádové sestry uvnitř dítě vyzvedly, aniž zahlédly osobu venku,“ popisuje paní Petra. I tehdy ovšem existovala pojistka pro eventuální šťastné shledání. „Novorozeně dostalo do vínku polovinu medailonku, mince nebo třeba jenom zlomené olivové větvičky – podle možností rodičů. Když si to matka rozmyslela a chtěla si potomka vyzvednout zpět, prokázala se druhou polovinou předmětu.“
Blíží se doba oběda, takže se zálibou pokukujeme po četných restauracích či kavárnách. „Tak jo, půjdeme chvilku čechovat,“ kývá hlavou paní Petra. Čechovat? Co je to za podivné slovo? „Tohle místní občas říkají, když jdou někam posedět. Nebo se vykoupat na pláž. Ještě před nějakými sto lety tu totiž stával jediný hotel – Imperial hned za hradbami. Jezdili do něj často čeští hosté, kteří si na rozdíl od domorodců právě těmihle příjemnostmi krátili den. Koupání však tehdy nebylo jako dnes. Od šesti hodin ráno do deseti chodily na pláž jen dámy, zatímco pánové od deseti do západu slunce.“ Dubrovník však míval s českými zeměmi společného ještě mnohem víc. „Ještě počátkem 70. let tu jezdila tramvaj. Jediná v celé Dalmácii. A veškeré elektrické vybavení dráhy pocházelo z Křižíkovy továrny v Praze. Místní to dobře věděli, a když zaslechli ve voze češtinu, rádi se návštěvníkům pochlubili,“ uzavírá paní Petra zajímavé povídání o české příchuti v chorvatské Mekce turistů.
JAK SI UŽÍT DUBROVNÍK
* Chcete-li vidět Dubrovník z ptačí perspektivy, vyjeďte lanovkou na vrch Srdj do výšky 412 metrů nad městem. Dolní stanice leží blízko městské brány Ploče. Jízda trvá necelé čtyři minuty a zpáteční jízdenka stojí 75 kun.
* Nevynechte dvoukilometrovou procházku po hradebních zdech Dubrovníku. Můžete použít tři vstupy: hlavní u brány Pile, druhý u pevnosti sv. Jana a třetí u věže sv. Lukáše. Vstupné: dospělí 90 kun, děti od 5 do 18 let a studenti 30 kun.
* Z městského přístavu vyplouvají denně výletní lodě do Cavtatu a na blízký ostrov Lokrum (od 10 do 18 hodin každou celou hodinu). Zpáteční jízdenka na Lokrum stojí 60 kun pro dospělého a 20 kun pro dítě od 5 do 15 let.
* Jestli si s vámi někdo místní dá sraz „u Orlanda“, zamiřte k Orlandovu sloupu stojícímu na náměstí Luža u kostela sv. Blažeje na konci hlavní třídy Stradun. Sloup je zdejším oblíbeným místem setkání jako třeba v Praze „u koně“ na Václavském náměstí.
* V Dubrovníku najdete mnoho obchůdků s lacinými suvenýry. Chceteli však skutečný šperk z pravého korálu nebo cenných kamenů, zamiřte do obchodu Clara Stones v ulici Nalješkovićeva 8, která ústí do Stradunu. Dozvíte se i podrobnosti o zpracování korálů. www.clarastones.com
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
