Ještě coby studentka jsem si přivydělávala jako operátorka zákaznického servisu jedné banky.
Musím říci, že do práce jsem tehdy svěžím krokem zpravidla nekráčela. Upřímně, koho by bavilo nechat si osm hodin denně dobrovolně nadávat? Spokojení klienti nevolali a ti nespokojení většinou nechtěli připustit, že operátor není ten, kdo pozdě poslal splátku.
S touto zkušeností jsem se vypravila za dispečery záchranky. Říkala jsem si, že jim určitě nikdo nespílá, ale spíš děkuje za pomoc. Jenže omyl. Ve skutečnosti si z nich asi každý čtvrtý člověk utahuje a záchranáře nutí vyjíždět ke smyšleným úrazům.
Zákon je na podobné vtipálky krátký. O to víc bych zdravotníkům přála, aby v sanitce kromě potřebné výbavy směli vozit i řemen a nachytaným posměváčkům uštědřit pár výchovných „na holou“.
