Pohled na globální i tuzemské trhy vůbec nevypadá špatně. Příslib klíčových centrálních bank, že měnové politiky zůstanou uvolněné dostatečně dlouho, v kombinaci s fiskálními stimuly podporuje rizikový apetit investorů. Akciové indexy tak atakují svá mnohaměsíční či mnohaletá, nebo dokonce historická maxima jako v případě USA, vzhůru míří výnosy státních dluhopisů či ceny komodit.
Rychle padající čísla nově nakažených nemocí COVID-19 a úspěšně probíhající vakcinace v USA či ve Velké Británii a v dalších zemích víru ve světlo na konci tunelu podporují.
Česká otevřená ekonomika a tuzemské finanční trhy silně navázané na vývoj eurových či úrokových instrumentů z globálního optimismu taktéž profitují.
Hlavní index pražské burzy není příliš daleko od ročního maxima, tržní sazby povzbuzené optimistickou prognózou ČNB rostou, což se v kombinaci s nutností ve zvýšené míře emitovat státní dluhopisy na pokrytí bobtnajícího rozpočtového schodku projevuje v nárůstu jejich výnosů směrem k předpandemickým úrovním. A česká koruna? Ani ta již není příliš vzdálená od hodnot před rokem.
V minulosti, vzpomeňme například na globální recesi roku 2009, jsme měli velmi často tendenci při zhoršeném vývoji ve vnějším prostředí pokládat českou ekonomiku za ostrov jistoty a bezpečí.
Nakonec nás nepříjemná pravda doběhla. A zdá se, že ostrovem začínáme být i nyní, bohužel v tom negativním slova smyslu. Pandemická situace se u nás v posledních dnech natolik zhoršila, že jsme v ní opět nejhorší na světě.
Tuzemský tržní optimismus je tak velmi křehký a zranitelný, není totiž postaven na silných domácích fundamentech. Ano, průmyslu se celkem daří, zavřené hranice s Německem ale mohou situaci rychle změnit.
A sektor služeb? Ten již v mnoha oblastech bojuje o holé přežití. A situace samozřejmě dopadá i na domácnosti – jak ukázal únorový konjunkturální průzkum, stále více spotřebitelů se obává celkového zhoršení ekonomické situace v letošním roce.
Autor je hlavním ekonomem Komerční banky.
