Alexander Tomský: Snad Řecko skončí jako Argentina

Demonstrace v Řecku

Demonstrace v Řecku Zdroj: ctk

Řecký povolební hrdina Alexis Tsipras, vůdce mladé levicové strany SYRIZA, která se odštěpila od starých socialistů z PASOK, odmítl účast na koalici poražených centristických stran. Odmítl fiskální (německý) diktát unie a dosáhl nových voleb. Prezident se marně snažil v patové situaci vyjednat nějakou úřednickou vládu, aby se Řecko vyhnulo druhým volbám. V nich už radikální Tsipras zvítězí.

Europast

Řekové se ve volbách mstí svým politikům, kteří je zatáhli do bankrotu, mstí se i Evropské unii za tvrdé podmínky finanční pomoci a za vnucenou vládu dosazeného premiéra a velké koalice. Teď navíc rozehrávají hodně vysokou hru. Spoléhají na to, že unii záleží na euru a že se tolik bojí velmi reálné řecké nákazy v blízkém zahraničí, že si teď jejich země vyjedná podstatně lepší podmínky řízeného bankrotu v eurozóně. Toho neřízeného se osmdesát procent Řeků právem obává, ale na druhé straně výhrůžky německého financministra Schäubleho považují jen za průhledný bluf.

V jednom mají Atéňané určitě pravdu. Úspory a škrty drastické jsou a deflační propad hospodářství k růstu nepovede ani za deset let, ani později. Všechny dosavadní prognózy byly mylné, eurozóna je v recesi a světové hospodářství na pokraji stagnace. I kdyby unie zaplatila dalších sto miliard eur a místo poloviny zbavila Řecko celého dluhu, tak se neřestně nafouklý stát bez škrtů a takzvané vnitřní devalvace prostě neobejde.

Řecké hospodářství je už pátým rokem v krizi a také v pasti eura. V ní je jedinou alternativou k deflaci vysoká inflace, která by se ovšem musela vztahovat na celou eurozónu a položila by na lopatky německý export.

Přísný Berlín

Ovšem pamatujme, že žádná společnost dlouhodobě nevydrží politiku utahování opasků, zvlášť když chybí naděje na zlepšení. Kdo by to měl vědět lépe než právě přísní Němci!

Jenže mírnější, postupnější a mnohonásobně dražší snižování řecké životní úrovně by zuřivé německé dříče a spořivce ještě více rozčílilo. Tím spíš, že v roztříštěném spektru řeckých politických stran od neotrockistů po neonacisty nemůže směrem k Berlínu zaznít ani jediný rozumný a uctivý hlas. V absurdních časech se lidé zkrátka chovají absurdně. Nevědí, že socalismus opravdu není řešení.

Řekové ovšem byli nepochybně povzbuzeni volbou francouzského prezidenta, který odmítá fiskální pakt a mluví o potřebě růstu. To je hezké, ba je to i smutná pravda. Ta potřeba tu je. Jenže znamená i potřebu reformy pracovního trhu a úspor. Hollande nejenže o tom ani nepípl, ale dokonce navrhoval další daně a výdaje. Přitom francouzský státní dluh neochvějně roste, hospodářství stagnuje a tvrdá měna dál zhoršuje bilanci zahraničního obchodu. Hollande v Berlíně jistě zjistil, že Německo je v unii plátcem a že kdo platí, poroučí. Zjistil, že Evropská unie je v rozkladu.

Bez sázek

Němci se po sjednocení navzdory tvrzením svých politiků stali národním státem. Vysokou inflaci a reálné sdílení dluhů nikdy nepřipustí. Řecko z eurozóny dříve nebo později vypadne. V Anglii už se na jeho setrvání ani nedá vsadit. Lze jen mírně doufat, že Řecko dopadne jako Argentina a ne jako Zimbabwe.

Eurooptimisté mají tentokrát pravdu, že i Itálie a Španělsko budou mít ohromný problém, aby se v eurozóně udržely. Už dávno totiž měly být eurozóny dvě. Ale co by to pak bylo za unii?

Autor je nakladatel a politolog