Potřeba doplnit stavy ústavních soudců přichází v nešťastný moment. Ve chvíli, kdy je veřejná debata rozjitřena přístupem prezidenta Miloše Zemana k fungování justice, se nástupnictví po odcházejícím soudci Janu Musilovi bude řešit obtížně. Životopis a práce Aleše Gerlocha by přitom byly pro funkci ústavního soudce jistě dostatečné.
Odpor některých senátorů lze pochopit. Nelíbí se jim představa, že prezident, jemuž není hloupé posílat vlastní pochopy, aby vysvětlovali soudcům přání Hradu v živých kauzách, si bez odporu prosadí prvního kandidáta na klíčovou justiční pozici. Navíc takového, který prezidenta několikrát podpořil ve sporných momentech.
Nicméně války mezi Hradem a Senátem o kandidáty Ústavnímu soudu neprospívají. Za Václava Klause se kvůli sporům ocitl vrchol naší justiční soustavy na samé hraně funkčnosti. Za Zemana se soud povedlo doplnit a o jeho autonomním fungování celkem nikdo nepochybuje. I proto by boj o Gerlocha neměl přesáhnout rozumnou mez.
