Volba nových členů Rady ČT dopadla zhruba podle očekávání a na základě současného rozložení politických sil. I tak ale vyvolala silné reakce. Zvláště u opozice, což je pochopitelné.
Trojice nových radních – ekonomka Hana Lipovská, novinář Pavel Matocha a moderátor Lubomír „Xaver“ Veselý – je označovaná za lidi blízké vládně-hradní garnituře. Někdy názorově, jindy osobně.
Pochopitelné jsou i pochyby o profesionální erudici přinejmenším některých z nic, možná dokonce i obavy z nezdravého tlaku na Českou televizi. Bylo by však iluzorní si myslet, že existuje cosi jako úplná nezávislost veřejnoprávního média. Vlivy, tlaky a názorové preference tu byly i dříve. Což samozřejmě neznamená, že zvláště po středeční volbě není třeba se mít na pozoru ještě víc.
Není ale od věci si připomenout tři věci, o nichž výběr trojice radních vypovídá. Jednak, že politika i společnost jsou silně polarizovány. Dále, že někdejší idea o „odpolitizování“ volby orgánu dozorujícího na chod České televize byla bláhová. Jediné, čeho se dosáhlo, je ještě menší transparentnost výběru radních.
A konečně zatřetí, s čímž se někteří nechtějí smířit, že holt i toto je atribut demokracie. Vládnoucí většina prostě prosadila svou i u kontroly veřejnoprávní televize, neboť také tam moc Poslanecké sněmovny sahá.
Vládnoucí – nebo zájmová či názorová většina – ale nemusí nutně znamenat vládní. Volba sice byla tajná, podle počtu hlasů (každý z vítězných kandidátů jich dostal kolem 110), neoficiálních zpráv a reakcí jednotlivých aktérů se zdá, že těžiště podpory přišlo kromě ANO od SPD, KSČM a Trikolory.
Pro opětovnou změnu poměrů v Radě ČT – a nejen tam – je tedy nutné nejdřív přeskupit síly ve Sněmovně. Neboli uspět ve volbách do dolní komory plánovaných na příští rok. A pak také uvažovat, zda pravidla pro výběr televizních radních opět neupravit, aby celý proces byl alespoň průhlednější. Když už se to nedaří odpolitizovat, ať alespoň konkrétní politici nesou přímou zodpovědnost.
A pokud tu existují obavy, co se teď bude s Českou televizí dít, částečným uklidněním může být jistá těžkopádnost tohoto veřejnoprávního média. Nebo molochu, jak někteří kritici ČT nazývají, který dokáže vzdorovat rychlým změnám. K protestům „spacákového“ typy, jak tomu bylo během televizní krize z přelomu let 2000/2001, každopádně ani teď důvod není.
