Prodeje deníků v Česku padají o desetinu ročně, ceny internetové reklamy – tedy té, kterou si nerozebere duopol Facebooku s Googlem – jdou k zemi ještě rychleji. Tradiční vydavatelské domy už dávno nejsou „mašinou na peníze“ jako před krizovým rokem 2008, a posledním mediatypem, který stále dává čistě byznysový smysl, je televize.
Článek původně vyšel na info.cz.
Sýčků předvídajících „konec televize“ najdete na každém rohu habaděj, přesto je to právě komerční televizní vysílání, které je posledním mohykánem tuzemských médií. Alespoň v tom čistě byznysovém smyslu. Ostatní mediatypy, od printu přes rozhlas až po web, jsou více či méně ve stavu klinické smrti – a jejich majitelé si to více či méně uvědomují.
O „těch číslech“ ví každý, kdo se kolem médií alespoň trochu pohybuje. Zatímco největší tuzemské televize vydělávají stovky milionů až miliardy, velké mediální domy, jež ve svých útrobách živí print, web i radia, jsou přinejlepším na nule – v posledních letech o dost hůře.
Pochopitelně najdete výjimky z pravidla: Střední mediální projekty, které dokážou fungovat v nízkých černých číslech. Mimořádný rok velkého vydavatelství, které překvapivě skončilo v zisku. Anebo tržního hegemona, který svému mediálnímu vehiklu čistí cestu technologickým buldozerem. Ale o tom nemluvím. „Pravidlo palce“ při pohledu na dnešní mediální realitu ukazuje, že kdo chce skutečně „vydělat na médiích“, musí se uchýlit k televizi.
Atomový kufřík a psí hlavy
Aby bylo jasno, řeč je čistě o byznysu. O součtu „má dáti – dal“, o tom, jestli na konci roku v ruletě výsledovky padne červená, nebo černá. Role médií ve společnosti pochopitelně dalece přesahuje prosté byznysové fungování, média nám pomáhají chápat svět, být v obraze, brání nás před nepřítelem, který se snaží dezinformacemi rozeštvat naši společnost.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
