V roce stoletého výročí republiky a téměř na den přesně 570 let od dobytí Konstantinopole Turky slaví prezident Recep Tayyip Erdoğan obhajobu svého prezidentského mandátu, k nelibosti mnohých západních liberálních komentátorů a pozorovatelů. Ti totiž nedokáží rozpoznat sílu turecké demokracie, protože ta při ohromující volební účasti nepřinesla jimi kýžené výsledky. Analýza vyšla na Info.cz
Zatímco Erdoğanovi příznivci místy stále ještě nadšeně slaví, regiony, které Turecko táhnou ekonomicky, zažívají hořké zklamání – pro zajímavost, červené regiony na mapě, kde vyhrál Kemal Kılıçdaroğlu, reprezentují až tři čtvrtiny tureckého HDP. Turecká lira zareagovala na Erdoğanovu výhru rekordním propadem a mnozí ekonomičtí odborníci se obávají, že staronový prezident dovede svojí inflační politikou tureckou ekonomiku ke krachu.
Turecké volby byly v Turecku i mimo něj do velké míry vnímány především jako referendum o Erdoğanovi a nepřesvědčivý výkon opozice, která si nijak nepomohla ani v parlamentu, opět rozvířil spekulace na téma Erdoğanova případného hlubšího propadu směru k autokracii, pokračující erozi základních svobod a zejména také nespolehlivosti Turecka jako aliančního partnera.
Zatímco nejednotná opozice prosazovala alespoň vágní ideu zlepšení vztahů se Západem a upuštění od přehnaného aktivismu za vlastními hranicemi, u Erdoğana lze předpokládat, že bude přinejmenším pokračovat ve svém zahraničně-politickém kurzu „neo-otomanského“ projektu.
To je sice termín, který prezidentova strana AKP nebo i od Erdoğana zběhnuvší ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu (muž, který ji léta ztělesňoval a dnes člen opoziční aliance) odmítají, ale který má s ohledem na Erdoğanovu irredentistickou, intervencionistickou a expanzionistickou zahraniční politiku a rétoriku ve východním Středomoří, na Kypru, vůči Řecku, Iráku, Sýrii, ale také v severní Africe, včetně Libye nebo nejintenzivněji na Náhorním Karabachu svoje opodstatnění.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
