Syrský prezident Asad není prvním diktátorem, který odmítá přijmout realitu ve vlastní zemi. Možná se opravdu domnívá, že se nachází v legitimním ozbrojeném boji proti zlým silám. Snad proto považuje za mimořádně velkorysý ústupek, že si telefonicky pohovořil s generálním tajemníkem OSN Pan Ki-munem.
Jejich rozhovor však byl právě tak zbytečný jako papežova výzva k zastavení násilí. Ale i takový diktátor jako Asad musí vnímat, že se od něj postupně odvrací i to málo spojenců, které na světové scéně ještě měl. Na druhé straně by Asad nebyl prvním diktátorem, který by byl po krvavém potlačení lidového povstání a po určitém čase stráveném v nucené karanténě opět přijat jako seriózní partner do diskuze světového společenství. Proto by všichni ti, kteří nyní používají silná slova, ale nemají žádné nástroje ani sílu k prosazení jakýchkoli činů, měli mít svá vyjádření na paměti a dbát toho, aby nakonec nezvítězil líný „pragmatismus“.
