Na úrovni vášnivých politických debat se nám mezi politiky a stranami snaživě profilují evropští optimisté, skeptici, realisté, hujeři a kdovíkdo ještě. Ovšem hned jak sestoupíme z akademické úrovně, ukáže se, že na jedné věci panuje shoda napříč spektrem: z bruselského krev neteče, a když už sem ty fondy plynou, proč si z nich neuloupnout něco tu do svých, tu do spřátelených kapes.
A tak se na celostátní úrovni nestačí evropští komisaři divit, jaké projekty vyjdou z ministerstev řízených vládní koalicí, zatímco na úrovni regionálních operačních programů, které mají pod palcem oranžové kraje, se zase nestačí divit Nejvyšší kontrolní úřad, co všechno se s evropskými dotacemi může dít, když selže kontrola.
Jako by si část politických elit jen lehce pozměnila heslo ze starých časů: „Kdo neokrádá Brusel, okrádá rodinu.“ To za 23 let není valný vývoj.
