Jako Maďarka se mezi Čechy i Slováky musím víc snažit a dokazovat, že na to mám, říká herečka Judit Pecháček

Na pražské Národní třídě je v jednom z nejteplejších dnů letošního léta jako na poušti. Ulicí se trousí pár vedrem zmožených turistů a klimatizovaná kavárna Slavia se nám s Judit Pecháček stane na 90 minut zázračnou oázou v srdci vyprahlého velkoměsta. Usrkáváme limonádu a probíráme pozoruhodnou kariéru i důležitá rozhodnutí, která musela na své cestě na český herecký olymp udělat. V posledních deseti letech se scházíme už nejméně potřetí a je zajímavé sledovat, jak se Judit z drobné okaté krásky postupně proměnila v elegantní mladou ženu, jež umí pojmenovat své emoce i umělecké ambice.

Beze slov. Představitelka Agnes pracovala jen s výrazem tváře a gesty

Hned na úvod se Judit svěřuji s čerstvým diváckým zážitkem z filmu Wirbel, který se mi poštěstilo zhlédnout ještě před jeho říjnovou premiérou. V nádherně natočeném mysteriózním snímku debutujícího scenáristy a režiséra Tomáše Hubáčka hraje Judit Pecháček tajuplnou Agnes a ve filmu toho moc nenamluví. Kromě pár německých vět si musí vystačit jen s výrazem tváře, gesty a pohledy. „Bylo to hodně náročné, ale já mám ve filmu němé scény moc ráda. Musím se víc napojit na své herecké partnery, což mi ve chvílích, kdy nemusím přemýšlet o textu, jde paradoxně líp,“ říká Judit.

Jejím protějškem ve filmu je David Švehlík, s nímž jako herečka ještě nepracovala, o to těžší úkol ji možná čekal. Judit si ale na spolupráci s vyhlášeným hereckým introvertem nestěžuje. „David je velký profík. Pro vyznění filmu bylo možná výhodou, že jsme se předtím neznali. Ani při natáčení nebylo moc času na vzájemné sbližování, a tak jsme se vlastně poznávali až při práci. Já byla pro něj asi stejně tajemná jako moje postava Agnes, pro niž byl naopak velkou záhadou Davidův hrdina Martin. V tomhle jsme si prostě sedli se scénářem, kde jsou oba protagonisté příběhu vykresleni trochu jako postavy z jiného světa.“

Film natočený v magické krajině Českého středohoří, kouzelných terénních vlnách Moravského Toskánska i v podhůří Bílých Karpat se rodil nesnadno, režisér Tomáš Hubáček s ním strávil téměř devět let života. „Já do projektu vstoupila až později, v době, kdy už to vypadalo, že se začne s natáčením, ale pak se projekt ještě o další rok posunul. Scénář se tak různě proměňoval a těšilo mě, že Tomáš Hubáček do něj zapracoval i některé moje poznámky. Ráda pracuju s mladými lidmi, kteří jsou takto otevření, a je mi jedno, jestli jsou to debutanti nebo už zkušenější tvůrci. Důležité je hlavně to, jestli režisér ví, co chce svým dílem říct,“ vysvětluje herečka, která ráda točí i studentské filmy. „Když se mi líbí scénář, nezáleží mi na tom, co všechno mají tvůrci za sebou.“

Tomáš Hubáček pracoval vesměs v exteriérech, což může být pro herce jistý diskomfort. Postavu Agnes ve filmu napadne hejno ptáků, krajinou chodí bosa a s hlavním mužským hrdinou sdílí polorozpadlé stavení. Judit ale na nepohodlí při natáčení nevzpomíná. „Většinu scén jsme točili v srpnu a září, kdy bylo venku ještě teplo. Záběry, v nichž chodím po poli bosá, se navíc natáčely hodně zdálky, takže jsem mohla mít boty, jen to nebylo vidět. A když už to jinak nešlo, vymyslela kostymérka trik – podlepila mi nohy nějakým materiálem, aby pro mě strniště na poli nebylo na dotek tak ostré.“

Judit Bárdos: Dva jazyky, dvě kultury, dva národy

Klíčovým tématem filmu Wirbel je hledání domova. Hlavní hrdina Martin je stejně vykořeněný jako krajina v pohraničí, kde zdědí dům, k němuž nemá žádný vztah. Záhadná Agnes, kterou představuje Judit Pecháček, zas bloudí po kraji jako legendární Ahasver a pátrá po záchytných bodech v poničené paměti krajiny. Judit přiznává, že motivy domova a identity se jí bytostně dotýkají. „Identita je moje celoživotní téma. Mám maďarskou národnost, ale jsem slovenský občan. Odmala patřím ke dvěma kulturám, rozumím dvěma jazykům, jsem součástí dvou národů. Mnohokrát jsem ale v životě cítila, že nepatřím ani tam, ani tam. Že nezapadám ani mezi Maďary, ani mezi Slováky. Jako mladý člověk s tím hodně bojujete, ptala jsem se rodičů, proč jsme se nepřestěhovali do Maďarska, když doma mluvíme maďarsky. Dneska jsem za tu dvojitou identitu ráda, těší mě, že můžu jezdit do Maďarska za kulturou a divadlem, dokonce i točit a hrát v maďarštině. Ale musela jsem si poskládat v hlavě, že to je moje bohatství. Při natáčení Wirbelu jako bych se vrátila do časů, kdy jsem svoji dvojakost jako výhodu nevnímala.“

Ráda odsekávám a miluju ironické poznámky, říká Simona Lewandowska. Nedovolí, aby ji muži měli za „slečnu Barbie“

Obchod a služby

Zajímám se o to, kde je dnes tedy Judit doma. Je spíš Slovenkou, Maďarkou, nebo už Češkou? „Teď jsem doma v Praze. Ale dokážu se cítit fajn na více místech. Kromě Slovenska a Česka jsem žila asi dva roky i v Győru, vy říkáte Rábu, což je město, ze kterého není daleko do Vídně, Bratislavy ani Budapešti. V Győru jsem však neměla pocit, že bych tam chtěla žít dlouhodobě. Dnes jezdím do Maďarska natáčet, ale musím říct, že kdykoli pracuju v Budapešti, jsem za to sice moc ráda, ale taky se hrozně ráda zase vracím zpátky, na Slovensko nebo do Čech.“

Judit Pecháček hrála v Maďarsku už v několika celovečerních filmech a třeba i v historickém seriálu Hunyadi – Vzestup Havrana. Jak se jí podařilo etablovat se na tamní filmové scéně? „Už jako malá jsem milovala maďarské herce. Maďarské divadlo považuju za jedno z nejlepších v Evropě. Zaregistrovala jsem se v Maďarsku v několika hereckých agenturách a po čase mi začaly chodit zakázky. Ale tím, že jsem tam nikdy nehrála v divadle ani jsem neměla velkou hlavní roli, tak mě v Maďarsku lidi moc neznají. Rozhodně mě nepoznávají na ulici.“ Na rozdíl od Česka? „Tady po mně spíš pokukují. Ale když už mě někdo na ulici osloví, většinou mě chválí. Ještě se mi nestalo, že by mě někdo zastavil a řekl mi, že mě zná a že hraju hrozně,“ směje se Judit.

Divadelní šatna není pro každého, přiznává filmová herečka

Narazili jsme na divadlo, které si zatím Judit moc nezískalo. Strávila v angažmá jen jediný rok a na jevišti ji v současné době nikde neuvidíte. „Kromě divadla v Komárně jsem docela dlouho porůznu hostovala,“ upřesňuje Judit. „Hodně mě to naučilo, ale že bych toužila mít své místečko v divadelní šatně a tvrdila, že divadlo je moje druhá rodina? Takhle jsem to nikdy necítila. Pro mě by bylo divadelní angažmá spíš svazující, neumím si představit, že bych byla členkou stálého uměleckého souboru,“ vysvětluje. Podle Judit Pecháček se v divadle všichni až moc znají, což jim sice umožňuje zkoušení a improvizaci, ale zároveň přináší vztahovou ponorku. „V tomhle ohledu je film mnohem čistší disciplína, nějakou dobu strávíte se štábem a kolegy na natáčení a pak už se kolikrát vidíte až na premiéře. Když vám na place někdo nesedne, ať už je to režisér, nebo herec, můžete napříště spolupráci s ním odmítnout. A hlavně, natáčení netrvá věčně. Zatím jsem u českého filmu nezažila, že by měl třeba 50 natáčecích dnů, na to tady nejsou peníze. Na filmování mám ráda, že člověk prostě jen na krátký čas vypadne do jiného světa a pak se zase vrátí zpátky na zem,“ pochvaluje si Judit.

Namítám jí, že s filmováním se pojí také dlouhé pobyty na hotelech a harcovat se po odlehlých exteriérech může být pro někoho otravné. Judit v tu chvíli poprvé dojde česká slovní zásoba. „Harcovat? Co to znamená?“ – Kočovat, putovat, popojíždět z místa na místo. – „Aha, tak to je vtipné! Harc je totiž maďarsky boj a harcolni znamená bojovat… Ne, s harcováním nijak nebojuju! Naopak, člověk se aspoň někam podívá, i když já si za pár týdnů ani nepamatuju, kde se natáčelo. Jak jste mluvil o krajinách ve filmu Wirbel, musím přiznat, že už vlastně ani nevím, kde všude jsme byli. Pamatuju si jen záběry, které jsme dělali na Slovensku.“

V Maďarsku by si herečka manželovo jméno nevzala, v Česku to kariéře neublíží

Jsou to už čtyři roky, co se Judit vzdala svého „bardotkovského“ příjmení Bárdos a po svatbě s Miloslavem Pecháčkem (diváci ho znají například z filmu Krajina ve stínu a seriálu Zrádci), který je o devět let mladší, už zůstala v Česku. Byla to jen volba srdcem, nebo na její rozhodnutí měly vliv i jiné okolnosti – ať už profesní, nebo společenské? „Ne ne, to byla volba srdcem. Ale je pravda, že už pár let předtím jsem o stěhování do Česka přemýšlela, protože jsem měla pocit, že mě tady mají rádi. Odvahu potřebnou k přesídlení do Čech jsem ale nabrala až s tou láskou, věděla jsem, že když tady zůstanu nastálo, už v Čechách nebudu sama. Řekli jsme si s manželem, že spolu zkusíme žít a já že si zároveň zkusím, jestli dokážu žít tady.“

Ptám se Judit na to, jak dlouho zvažovala, zda do budoucna užívat příjmení svého manžela. Herečky se přece svého zavedeného příjmení po sňatku nevzdávají. „Ale to nemáte pravdu. České herečky se přejmenovávají, nejsem zdaleka jediná. To mi tady v Čechách taky přijde hezké, že si tu žena dělá, co chce. Když si herečka změní jméno, všichni to respektují. Třeba v Maďarsku vůbec nepřipadá v úvahu, že by si herečka změnila jméno.“ Tak vida, přece jen může být změna jména riskantní krok. „Ale já jsem nad tím takhle nepřemýšlela, říkala jsem si, možná naivně, že si mě budou diváci pamatovat a tvůrci vybírat na základě mého profesního renomé a důvěry, kterou vůči mně mají, ne podle toho, jaké mám příjmení. A nemám pocit, že bych kvůli změně jména přišla o práci. Anebo možná přišla, ale nevím o tom,“ dodává se smíchem Judit Pecháček.

Vědět by o tom však mohla její agentka Petra Svarinská, která Judit už několik let zastupuje. Jak moc ji herečka potřebuje? „Petra je skvělá hlavně v tom, že svým svěřencům nic nevnucuje. Vždycky říká, ať děláme všechno tak, jak to cítíme. Pro mě je nepostradatelná v tom, že mi kontroluje smlouvy. Taky umí obhájit moji cenu, což je důležité, jednat o penězích je totiž pro spoustu herců nepříjemné. Obecně se agent hodí, hlavně když je člověk hodně mladý a ještě si nestačil vybudovat pozici. Na druhou stranu, spousta herců a hereček žádné agenty nemá a jsou úplně v pohodě. Já už jsem ale v životě udělala pár špatných rozhodnutí, proto se Petry vždy ráda zeptám na její názor. Ve finále je to však jen na mně, takže i špatná rozhodnutí šla za mnou.“

Když Judit Pecháček mluví o špatných rozhodnutích, která ji stála čas, energii a možná i peníze, zajímám se o projekty, do nichž vstoupila, ale pak toho litovala. „Konkrétní nebudu, ale byly i takové, samozřejmě… To je daň za uměleckou svobodu, za to, že jste na volné noze a rozhodujete se sám. Kdybych se vrátila k tomu, o čem jsme se bavili před chvílí, v uměleckém souboru je vám práce přidělena a vám zbývá jen fňukat, že s tímhle režisérem nebo hercem nechcete pracovat. Když se rozhodujete na volné noze, můžete se nepříjemným zkušenostem vyhnout, a když už přijmete nezajímavou práci, kvůli níž vám třeba uteče něco lepšího, je to jen vaše rozhodnutí a nadávat můžete jen sám sobě. Přijde mi to jako lepší varianta. Na volné noze se cítím svobodněji.“

„Stále pracuji na své češtině“

Česká televize na své VOD platformě iVysílání v létě opět připomenula seriály Bohéma a Svět pod hlavou, které Judit Pecháček v Česku před zhruba deseti lety hodně zviditelnily. Jaké to je dívat se na sebe s odstupem a možná i s větším nadhledem? „Já se na svoje starší filmy a seriály moc nekoukám. To už je minulost,“ říká Judit. „Ale když mi někdo napíše, že viděl po letech můj starší film nebo opakování nějakého seriálu a že to je pořád dobré, tak mě to samozřejmě potěší.“

Elizaveta Maximová vsadila na riziko. Role Mámy jí přinesla nominaci na Českého lva

Magazín

Zajímavé je, že Judit zatím hrála skoro výhradně v počinech renomovaných tvůrců, jež mají vyšší ambici než jen pobavit diváky. Střeží si svoje dobré jméno a odmítá role, nebo je už v takové pozici, že se k ní hloupé scénáře ani nedostanou? „Není to tak, že bych měla doma na stole pět scénářů a vybírala si, takový luxus jsem nikdy neměla. Přijímám to, co přichází, ale taky odmítám, když mám pocit, že s určitou postavou nemám nic společného nebo nemám v projektu co říct. Ale taky mívám slabší období, kdy práce není tolik. Herecký život se děje ve vlnách, jednou nevíte, kam skočit, a pak přijdou i dlouhé měsíce bez práce. Když jsem měla svoje hluchá období, většinou mě vytáhla z nejhoršího třeba epizodní role. Nebo reklama, která mě na nějaký čas udržela nad vodou. Neodsuzuju ale ani ty herce, co v nouzi vstoupí do nekonečného seriálu, který jim dá třeba na rok vydělat. Herecký trénink koneckonců potřebujeme všichni.“

Judit Pecháček patří k početné skupině slovenských hereček, jež se prosadily na české filmové a televizní scéně. V kolektivním sportu platí, že když už máte v týmu cizince, musí být ten cizinec v mnoha ohledech lepší než našinec. Měla i ona ve svých začátcích v Česku pocit, že se musí otáčet víc než její české kolegyně? „Asi to tak bylo, ale já to zažívala už na vysoké škole, kde jsem byla studentka maďarské národnosti mezi samými Slovenkami. Už tenkrát mi bylo jasné, že se budu muset víc snažit a dokazovat, že na to mám. To samé se dělo, když jsem začala točit v Česku. Pořád hodně pracuju na tom, aby i moje čeština byla co nejlepší. Kdybyste se mnou dělal rozhovor do rozhlasu nebo do televize, tak s vámi budu mluvit raději slovensky. Protože ještě pořád dělám chyby. Ale když mluvíme na diktafon, tak vím, že případné chybky opravíte.“

Judit je až moc sebekritická, protože česky mluví skvěle – což s klidným svědomím potvrzuji i jí. „Děkuju! Ale pořád se musím hodně soustředit na to, abych neřekla blbost. Baví mě zdokonalovat se. I teď s vámi trénuju češtinu, vím, že se mi to bude hodit, až se budu učit další české texty. A musím říct, že se ve vašem jazyce cítím pořád líp a víc a víc se v něm uvolňuju.“ Možná i proto mají Češi Judit tak rádi – zvládla jejich jazyk a to se cení. „Ale někdy to je i nevýhoda, protože kdybych mluvila slovensky a všude mě dabovali, tak by se nikdo nerozčiloval nad tím, že moje čeština není úplně dokonalá a třeba měkčí, než kdybych byla rodilá mluvčí.“

Přece nefandíme jen kladným hrdinům, podotýká představitelka „krkavčí matky“

Letos byla Judit Pecháček nominována na Českého lva za seriál Děcko. Hrála Kláru, matku samoživitelku, která se z osobních i ekonomických důvodů rozhodne vzdát svého třetího dítěte a poskytnout ho k adopci. Bavíme se o tom, jestli si musela kontroverzní hrdinku sama před sebou obhajovat. „Hodně mi pomohla režisérka Rozálie Kohoutová, která už má dvě děti. Říkala mi, že si další těhotenství nedovede představit, že už určitě nechce třetí dítě. Prostě dvě – a konec. To mi vlastně úplně stačilo!“ vtipkuje Judit. „Takže ano, potřebovala jsem k jednání Kláry určitou motivaci. A bylo mi jasné, že hraju hrdinku, kterou asi bude část diváků nesnášet.“

Pro spoustu diváků byla nejsympatičtější postavou seriálu Děcko Klářina dcera Zorka v podání Magdaleny Čečo. Judit souhlasí. „Zprvu jsem se tomu podivovala, nejvíc sympatií přece musí budit hlavní hrdinka! Ale pak jsem přišla na to, že třeba v mém oblíbeném seriálu Peaky Blinders (Gangy z Birminghamu – pozn. red.) taky nefandím hlavním nebo kladným hrdinům, ale mafiánům z ulice, kteří svou prosperitu vybudovali na ne zrovna čestných základech. Ale jsou to ti hrdinové, kteří nás baví, a jsme zvědaví, co se s nimi bude dít,“ přemýšlí. I díky tomu se srovnala s faktem, že její postavu Kláru si divák mezi sympatické hrdinky většinou nezařadí. „Spokojila jsem se s tím, že diváci mě možná nebudou mít úplně rádi, ale že je musím zaujmout natolik, aby jim Klářin příběh nenechal vydechnout.“

To se povedlo, seriál Děcko měl vysokou sledovanost a oslovil i dojal spoustu stávajících i potenciálních rodičů. „Ještě tam napište, že Klára není zrůda, ale žena, která se nějak rozhodla, ale občas si není svým rozhodnutím vůbec jistá,“ zdůrazňuje Judit. „To byl trošičku můj záměr, chtěla jsem divákům ukázat, že i když je Klára od rány, má taky svou křehkou stránku. A že dělá něco, co ve skrytu duše dělat nechce, ale z mnoha důvodů musí.“

Judit Pecháček má oproti své seriálové hrdince výhodu, že si může dovolit dělat jen to, co sama chce. Na profesním poli je to nový slovensko-maďarský film režiséra Györgyho Kristófa, s nímž točila už drama Out a dostala se s ním v rámci festivalové delegace i na proslulý červený koberec v Cannes. A po čem sympatická herečka touží v osobním životě? „Chtěla bych mít vlastní rodinu a být šťastná, to si přeju asi úplně nejvíc. Vést harmonický život, nenechat si ubližovat a sama neubližovat druhým. A možná bych si přála i trochu víc sebevědomí, s tím pořád bojuju. Léta chodím na terapie a nedám na ně dopustit. Každý máme v sobě nějakou bolest a je důležité, jak se k ní postavíme. Můžeme se hroutit, nebo to vzít jako příležitost dozvědět se o sobě něco nového. Mně terapie každopádně hodně pomáhají a doporučila bych je každému. A nejen kvůli sebedůvěře!“