Asi nejméně bolestivý bude konflikt původních demokratických idejí a brutálně zmechanizované praxe, jak jej nabídne letošní kolotoč amerických voleb. Ten sice podstatu demokracie bortí systematicky a nepokrytě (a nahrazuje je lobbokracií), ale nikomu to nikdy nevadilo. Mnohem zajímavější bude sever Afriky a Blízký východ. Sem se demokratické myšlenky snažil Západ zasévat celkem dlouho a zcela neúspěšně. Pak přišel loňský rok, v němž holota z tohoto regionu povstala, a Západ si mnul ruce, jak zde projekt demokracie konečně vykvetl.
Sesazení nejprve Mubaraka a pak Kaddáfího se v mocnostech slavila dokonce tak vehementně, až se většině komentátorů zatemnil mozek. A zcela ignorovali fakt, že z krvavé revoluce nikde na světě demokracie nevzkvetla (samozřejmě s čestnou výjimkou USA). Titíž se dnes pozastavují, že v regionu vítězí muslimské strany (podle nich samozřejmě pravý opak demokracie a svobody), nebo že zde silnou rukou vládne jiný despota. Možná by Time mohl mužem roku příště zvolit Člověka myslícího, to by byl krásnější svět, než když vyhrál Člověk rebelující.
Nejproblematičtější situace však nastane u nás kvůli přímé volbě prezidenta. Pár lidí totiž ten tlak odpovědnosti nevydržela a snad z recese chtějí volit Tomia Okamuru. A ten zase podlehl tomuto tlaku natolik, že začal, s prominutím, blbnout. Pálí slivovici, zazpívá si na narozkách pivních romantiků z Argemy, dokonce si chce zahrát na Donutila a pořádá žertovná odpoledne s veselými historkami (zřejmě ze zájezdů). Ona by to byla jen taková pitomá neškodná legrace, kdyby tu nebylo několik nebezpečných precedentů – Fischerová, Železný, Šlégr, Jandák…
…někdo ty nepříjemné věci říkat musí
