Co se pravděpodobně podle současných pravidel může: firma XY vám poskytuje nějakou službu, kterou potřebujete. Firma vám ji poskytne ráda a zároveň vám dodá už ani ne nenápadnou informaci, že podpisem souhlasíte se zpracováním osobních dat. Na výběr samozřejmě máte. Tedy výběr máte v tom, kdo s těmi vašimi údaji bude nakládat, to je asi tak vše k výběru. A s takovými daty se pak nakládá velmi pečlivě, takže se můžete například spolehnout, že reklamy vám budou chodit daleko cíleněji než dřív.
Avšak dost legrace, osobní údaje jsou přece vážná věc, kterou všichni střežíme jako oko v hlavě. Tedy alespoň do té doby, než se přihlásíme k nějaké internetové stránce nebo databázi, nedej bože když máme sociální síť. Pak ochotně poskytujeme daleko více dat a údajů, než by nebohý zloděj dat dokázal kdy ukrást.
Jak tedy nakonec vnímat akt člověka, který udělal takovou kulišárnu? Není to ve skutečnosti hrdina, který ukázal na bolavé místo bezpečnosti jedné z klíčových společností v této zemi? Neměl by být označen za zaměstnance měsíce s přihlédnutím k tomu, kolik citací v renomovaných médiích operátorovi zajistil? Navíc když všichni rádi zopakovali, že nic nebezpečného neuniklo (rozuměj: nikdo neukradl nic nad rámec vašeho facebookového profilu).
Volně přeloženo: nic se neděje, nebojte se a poskytujte na svých profilech co možná nejvíce informací o sobě, o svých známých a svých nákupních preferencích. Však on už si ta potřebná data najde přesně ten, kdo je bude potřebovat.
… někdo ty nepříjemné věci říkat musí
