Její video splnilo veškeré zákonitosti virálu i mému (jednoduchost formy, snadná napodobitelnost, amatérismus, cyklické opakování) a, jak se říká, zrodila se hvězda. Šašek může slíbit, že o Olince si na stránkách deníku E15 už nikdy nepřečtete ani řádku, tak si to protentokrát užijte.
Předně je třeba na celé situaci docenit skutečnost samotného zrození hvězdy Olinky Žižkové. Jde totiž o první celebritu svého druhu. Olinku povil internet. Na tom by nebylo nic nového, protože youtuberů a dalších šiřitelů jakože zábavy pocházejících z této sféry již Česko pár poznalo.
U Žižkové jde ale vskutku o novum. Samozvaná zpěvačka se totiž o slávu pokoušela již několikrát tradičnějšími prostředky – objevila se v pěvecké show, dokonce se stala protagonistkou docela zajímavého paradokumentárního filmu. Také se svlékla snad úplně všude. A přesto, sláva nikde. Musela přijít až kolovrátková melodie, náckovský popěvek a unikátní záběry pražského metra, aby se ze ženy stal fenomén. Doufejme, že fenomén pouze tohoto léta, kdy se Češi „vybáli“ na nejvyšší úroveň.
Jinak je samozřejmě poselství kýčovitého videoklipu zřejmé: bílá žena, které manžel vymyslel jméno, se s ním potuluje světem (tedy oním metrem) jako nejvěrnější pejsek. S textem o tom, že si ženy zotročovat žádnými odpornými muslimy nedáme, se to poněkud nerýmuje. Ale to v jedenadvacátém století – a navíc od dámy tohoto formátu – snad ani čekat nemůžeme.
…někdo ty nepříjemné věci říkat musí
