Uvalit embargo na íránskou ropu znamená zaútočit na centrální pilíř ekonomiky země. Právě to chtějí udělat ministři zahraničí EU. Jediné, o čem se skutečně debatuje, je otázka, kdy tak učinit. Británie chce, aby sankce začaly platit nejpozději za tři měsíce, Řecko, závislé na íránské ropě, žádá osmiměsíční odklad.
Ať ale embargo vstoupí v platnost kdykoli, bude znamenat pro Írán ztrátu miliard dolarů a podkopání samých základů jeho hospodářství. Je-li hlavním cílem zvýšit tlak na íránský režim, pak lze mluvit o úspěchu. Není ale důvod k triumfalismu. Sankce jsou jen prostředkem, jenž má Írán přinutit, aby respektoval rezoluce OSN a přestal s obohacováním uranu. Sankce prohloubí utrpení Íránců.
Hrozí, že se zamotáme do spirály zvyšování tlaku, až nezbudou sankce, které by ještě šly uplatnit. Zbude jen poslední možnost – zničit jaderná zařízení silou. Sankce proto musí doprovázet a vyvažovat kreativní diplomacie, která současnou neústupnost Íránu dokáže rozleptat.
