V zámoří nedávno opět rozdmýchali úsměvnou kauzu: drtivá většina výtahů prý sice má tlačítko zavřít dveře, čudlík s mocí zahájit jízdu tam však je instalován zbytečně a nic nedělá, protože vše řídí automatika.
Lidé si ale zvykli ve výtahu něco vždy zmáčknout, a tak tam knoflík výrobci nechávají z dobré vůle (a pro potřeby techniků, kteří ale k aktivaci tlačítka mají klíč či kódy).
Psychologové tomu říkají „efekt placebo tlačítka“ a lze se s ním setkat třeba u přechodů přes silnici: knoflík ve žluté bedýnce můžete zmáčknout třeba stokrát, nijak to však neurychlí naskočení zeleného panáčka. Kupříkladu už v roce 2004 The Times zjistily, že v samotném New Yorku bylo z instalovaných 3250 tlačítek až 2500 s placebo efektem, nejnovější sčítání pak zjistilo, že těch opravdových fungujících zůstalo už jen 120. Jak je to s nimi asi v Česku?
A když už jsme u tlačítek a Česka. Tak nějak mi to při pohledu na několik posledních volebních účastí připomíná vztah českého politika a veřejnosti. Jeden se domnívá, že má kontrolu a že toho druhého může mačkat, kolikrát chce, ale že ke změně stavu, dojde stejně až v rámci (ústavou) nastaveného automatického režimu jednou za pár let, a druzí si zase připadají jako zbyteční, nepotřební. A pak se to najednou „nějak rozjede“, a oba se nestačí divit, cože se to vlastně stalo.
