Evropa kritizuje Trumpova cla, sama se ale brání světu. Protekcionismus a spor Merze s von der Leyenovou brzdí nové dohody

Nepředvídatelná administrativa Donalda Trumpa, která uplatňuje cla vůči evropským výrobkům, a obchodně čím dál sebevědomější Čína nutí Evropskou unii hledat nová partnerství. Unijní snahy o užší vztahy s Británií, Kanadou či latinskoamerickým blokem Mercosur ale narážejí na protichůdné zájmy členských států a neochotu vzdát se vlastních protekcionistických opatření. 

Dobře to ilustruje vývoj vztahů s Ottawou. Členské země v čele s Německem a Francií ani ne po dvou měsících smetly ze stolu návrh předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové na jakousi formu „přidruženého členství“ Kanady. Na říjnovém summitu v Montrealu Ottawa neuspěla ani se žádostí o výjimku z unijních uhlíkových cel na kanadskou ocel či hliník. Záměr posílit dovoz kanadských surovin včetně ropy nebo zemního plynu tak naráží na zelený protekcionismus a ochranu vnitřního trhu EU.

Podle zdrojů zpravodajského webu Politico navic roztržka o přidruženém členství Kanady odhaluje ještě vážnější problém. Von der Leyenová se s německým kancléřem Friedrichem Merzem přetahuje o to, kdo má vůbec určovat zahraničněpolitickou budoucnost bloku – zda to má být primárně komise, nebo členské státy. Merzovy ambice jsou přitom v tomto ohledu nemalé, jak ukázala jeho nedávná návštěva Singapuru, Japonska a Jižní Koreje.

Evropští politici tvrdí, že EU musí tváří v tvář ruské hrozbě, záplavě čínského zboží – od elektroniky či aut až po ocel – a nevypočitatelnosti Spojených států hledat nové bezpečnostní a obchodní vazby. Nic na tom nezmění ani drtivá porážka Trumpových republikánů ve volbách do Kongresu. Jenže zrovna v takto napjaté době se rozhořel mezi šéfkou Unie a představitelem největší unijní ekonomiky spor o zahraničněpolitický kurz sedmadvacítky. Merz prosazuje rychlé uzavírání obchodních a bezpečnostních dohod se třetími zeměmi a odmítá vizi von der Leyenové, že by komise měla v diplomatických kompetencích dál posílit na úkor členských států. 

Mnoho slov, málo činů

Podle Berlína však získávání strategických partnerů brzdí právě regulatorní strnulost a neakceschopnost Bruselu. A to v době, kdy Evropa na jednu stranu hlasitě kritizuje americká cla, ale své vlastní bariéry není ochotna odbourávat.

Merzovi leží v žaludku zejména doktrína „Made in Europe“, po jejímž zmírnění kancléř volá. Tato sada pravidel, s níž přišla hlavně Francie a jejíž přesná podoba se připravuje, má ukládat zahraničním firmám, které se chtějí ucházet na trhu sedmadvacítky o veřejné zakázky či daňové úlevy, aby podstatná část produktu či technologie pocházela z Evropy. Německý exportně orientovaný průmysl však potřebuje dovážet suroviny a komponenty z celého světa a pro své stroje a auta získávat nová odbytiště. 

Jak složitě si Evropská unie hledá cestu i k blízkým demokratickým spojencům, dokládají zatím bezvýsledná jednání o přidruženém členství s Kanadou.

Ta je k hledání nových obchodních a bezpečnostních partnerů donucena nátlakovou politikou Donalda Trumpa, jejíž součástí jsou až 50procentní cla na vybrané zboží. Trump je vůči severnímu sousedovi, který je na Spojených státech bezpečnostně i hospodářsky silně závislý, otevřeně nepřátelský – s oblibou o něm mluví jako o „51. státě USA“.

Kanadský premiér Mark Carney proto na lednovém summitu v Davosu vyzval k budování nových spojenectví demokratických velmocí střední velikosti. Cílem jeho kabinetu je do roku 2035 zdvojnásobit vývoz na trhy mimo Spojené státy, kam už dnes směřuje zhruba třetina kanadských exportů. 

Montrealský summit Kanady a EU z konce října sice přinesl koncept velkolepě nazvaný „Aliance pro budoucnost“, zaměřený na spolupráci ve strategicky významných odvětvích, jako je získávání kritických minerálů mimo Čínu, výzkum v rámci evropského programu Horizon Europe nebo společné budování vesmírných satelitů. Jenže podle expertů ve skutečnosti mnoho konkrétních výsledků nepřinesl.

Důvěřuj, ale prověřuj

Překážkou ve vzájemných vztazích není zdaleka jen iniciativa „Made in Europe“ (která už má i svůj vznikající kanadský ekvivalent). V zájmu posílení evropské nezávislosti na amerických technologiích vzniká také Nařízení o rozvoji AI a cloudu (CADA) a připravuje se zpřísnění systému evropské kybernetické bezpečnostní certifikace. 

Tato nová pravidla mohou výrazně znevýhodnit, či dokonce vyloučit neevropské firmy včetně kanadských, korejských nebo japonských hráčů z veřejných zakázek. Podle amerického think-tanku Center for European Policy Analysis (CEPA) se ale budování nových aliancí bez prohlubování digitální spolupráce neobejde.  

Další bariéru pro sbližování s Kanadou představuje uhlíkové clo, známé pod zkratkou CBAM (evropský uhlíkový vyrovnávací mechanismus). Na rozdíl od Británie, s níž už Brusel chystá propojení trhů s povolenkami na emise, není Unie ochotna Ottawě poskytnout výjimku, a to navzdory tomu, že Kanada produkci skleníkových plynů sama daní. Evropa jí nabízí pouze administrativně složité dokazování a doplácení rozdílu mezi doma vybranými uhlíkovými poplatky a unijním ekologickým clem, což je pro kanadské dovozce noční můra. 

Pozor na hněv farmářů

Otevírání se novým partnerům brzdí rovněž strach evropských zemí v čele s Francií a Polskem z levnější konkurence na trhu s potravinami. Platí to zejména tam, kde se zahraniční producenti nemusejí řídit tak striktními ekologickými či bezpečnostními standardy. To je dobře viditelné na příkladu Ukrajiny, u níž se dokonce v případě možného členství v bloku uvažuje o trvale omezeném přístupu na společný trh se zemědělskými komoditami.  

Francie, Polsko a dalších sedm členských států dosud neratifikovalo ani již deset let starou dohodu CETA o odbourávání obchodních překážek mezi EU a Kanadou, jež odstranila cla na 98 procent obchodovaných produktů od automobilů a potravin až po chemické výrobky. CETA i nadále funguje pouze v provizorním režimu. To znamená, že obě strany mezi sebou už obchodují bez cel, ale v platnosti zůstávají dovozní kvóty například na kanadské hovězí nebo vepřové a kanadští exportéři se musejí řídit unijními hygienickými a veterinárními normami. 

Situace je podobná i v případě obchodní smlouvy EU se skupinou jihoamerických států sdružených do obchodní organizace Mercosur. Tuto dohodu sice von der Leyenová v lednu podepsala, to však rozzlobilo Francii a napříč Evropou se konaly masové protesty farmářů. Dohoda přesto nabyla v květnu účinnosti, ale jen dočasně, protože ji europoslanci předali Soudnímu dvoru EU, který nyní přezkoumává její zákonnost. 

Pokud se tribunál v Lucemburku vysloví v její neprospěch, mohou přijít více než čtvrt století dlouhá vyjednávání vniveč. To by mělo pro Unii i další negativní geopolitické důsledky: sedmadvacítku by v Latinské Americe mohla dál obchodně vytlačovat Čína.

Zatím se objevují náznaky, že by se Unie mohla znovu víc sblížit aspoň s Velkou Británií, jež se z členství vyvázala před šesti lety. Na důležitém summitu, který se v Bruselu uskuteční 20. listopadu, by se podle deníku Handelsblatt kromě propojení trhů s povolenkami na emisi skleníkových plynů mohla EU s Londýnem dohodnout i na konci většiny přeshraničních kontrol u obchodu se zemědělskými a živočišnými produkty.

Nový britský premiér a kritik brexitu Andy Burnham navíc na začátku října šokoval veřejnost tím, že oznámil, že je ochoten zvážit obnovení plnohodnotného členství země v EU. Dobře informované zdroje z unijních kruhů Politicu na konci října prozradily, že by byl Brusel dokonce ochoten Londýnu ponechat trvalou výjimku z povinnosti přijmout euro nebo přistoupení k schengenskému prostoru, pokud by Británie o členství skutečně stála.

Tyto úvahy ovšem zatím nemají žádné konkrétní obrysy. Burnhamovi pro zvažované změny schází politický mandát, protože jsou v rozporu s dva roky starými předvolebními sliby jeho domovských labouristů. Labouristé navíc pořád nejsou jednotní v tom, zda a do jaké míry by se Británie měla pokusit znovu provázat s EU. Zatím se tedy britská vláda drží spíš opatrnějšího přístupu. 

Jakub Konáš je právník se zkušenostmi z politického prostředí a státní správy. Působil mimo jiné v kanceláři předsedy Senátu Parlamentu ČR. Zaměřuje se především na německou politiku, přičemž mezi jeho širší oblast zájmu patří rovněž postsovětský prostor, Balkán a Čína.