Evropa se vrací ke zbraním, které zabíjejí i desítky let po válkách. Finsko si jich vyrobí milion
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Finsko oznámilo, že si vyrobí stejně velké zásoby min, jako mělo kdysi.
Polsko se také pouští do domácí produkce zbraní, které před dekádou zlikvidovalo.
Odpůrci protipěchotních min varují, že jejich oběťmi bývají často civilisté.
Za poslední zhruba rok odstoupilo pět evropských zemí od Ottawské úmluvy z roku 1997 o zákazu protipěchotních min. Tyto státy spojuje jedno: mají společnou hranici s Ruskem a tři z nich také s Běloruskem. Všichni tito členové NATO své zranitelné linie od počátku války na Ukrajině opevňují a chtějí mít možnost své pohraničí v případě nutnosti rychle zaminovat. Některé proto plánují rozjet i domácí výrobu těchto výbušnin. Aktivisté i experti ale zároveň varují, že s následky těchto aktivit by se Evropa mohla potýkat celé dekády.
Finská armáda tento měsíc oznámila, že nakoupí milion protipěchotních min od domácích producentů. Cílem je rozjet ve velkém vlastní výrobu do roku 2028. Vojsko tvrdí, že je v zemi asi šest firem, které jsou schopné tuto produkci obstarat.
„Produkt, o který v této fázi usilujeme, je jednoduchý: snadno se vyrábí a snadno používá,“ řekl novinářům plukovník Riku Mikkonen z armádního velitelství. Finsko se zároveň pouští do vývoje technicky vyspělejších min, které by mohlo vyrábět později. Školení na používání těchto typů zbraní už vojsko zahrnulo do výcviku branců, kteří nastupují letos.
Země není od ledna vázaná Ottawskou úmluvou, kterou podepsala až v roce 2012. Nijak se netají tím, že důvodem změny kurzu je ruská hrozba. Finsko sdílí s Ruskem přes 1 300 kilometrů dlouhou hranici a chce si tak vytvořit velkou zásobu min. Milion kusů odpovídá množství, které vlastnilo před podpisem konvence a do roku 2015 zničilo.
Produkční kapacity mají ve Finsku zůstat
Nejde ale jen o jednorázové naplnění skladů. Helsinki plánují udržovat výrobní pohotovost pro případ vyostření bezpečnostní situace. „Musíme zajistit, aby firmy měly kapacitu v případě potřeby rychle vyrobit další kusy,“ zdůraznil Mikkonen.
Pro země, které se z úmluvy vyvázaly, je domácí produkce z velké míry nutností. Smlouvu o zákazu použití, skladování, výroby a transferu těchto zbraní nadále dodržuje většina zemí světa včetně zbytku Evropy. Mezi významné státy, které ji nepodepsaly, patří Spojené státy, Rusko a Čína. Finsko miny přestalo vyrábět v roce 1981. „Začínáme v tomto ohledu v podstatě od nuly. Všechno vyžaduje čas, i když bychom si přáli, aby to šlo rychleji,“ dodal Mikkonen.
Takřka totožným vývojem prošlo Polsko. I Varšava upustila od výroby v osmdesátých letech, v roce 2012 podepsala úmluvu a ničení svých zásob dokončila v roce 2016, tedy dva roky po anexi Krymu. „Tyto miny jsou jedním z nejdůležitějších prvků obranné struktury, kterou budujeme na východním křídle NATO. V Polsku na hranicích s Ruskem na severu a s Běloruskem na východě,“ odůvodnil počátkem roku odstoupení od ujednání představitel ministerstva obrany ve Varšavě Paweł Zalewski.
Složitost ruské hrozby může zkomplikovat situaci
Země v sousedství Kaliningradu chce být schopná zaminovat citlivé hranice v případě ohrožení do 48 hodin. Také ona tvrdí, že bude muset vyrobit velké množství min. Polská média před časem psala o tom, že jich bude potřeba na šest milionů kusů, a zmiňovala dvě firmy schopné této produkce. Vlastní miny si chce vyrobit také Litva, i když některé místní firmy si stěžovaly, že požadavky nahrávají polské konkurenci. Varšava export k sousedovi nevylučuje.
Zastánci zákazu protipěchotních min sledují vývoj v Evropě s obavami. Tvrdí, že tento typ zbraní v konfliktu s Ruskem nemusí být tak užitečný, jak se země na hranici domnívají. „Podle odborníků by případný válečný konflikt mezi Polskem a Ruskem měl podobu hybridní války s využitím dronů. To znamená, že tyto miny by byly na bojišti k ničemu. Pro obyvatele příhraničních oblastí však budou i nadále představovat hrozbu, a to ještě dlouhá léta či dokonce desetiletí,“ řekla před časem francouzské stanici RFI Julia Glebocka z Amnesty International ve Varšavě. Zdůraznila, že až 85 procent obětí min tvořívají civilisté.
Podle australského think tanku Lowy Institute vedla Ottawská konvence k tomu, že počet obětí nášlapných min klesl ze zhruba 25 tisíc ročně v polovině devadesátých let na méně než tisíc v roce 2012. Nyní v důsledku konfliktů počty opět vzrostly.
Institut rovněž naznačil, že nejednoznačnost ruské hrozby může evropské země nakonec přimět používat miny jinak, než v tuto chvíli plánují. „Rusko využívá taktiky šedé zóny a provokuje Evropu například pronikáním dronů či narušováním vzdušného prostoru. Pouhé hromadění pozemních min nemusí představovat účinnou formu odstrašení,“ domnívá se.
Konflikty končí, miny zůstávají, ale nejsou statické
A i tento think tank varuje před minovým dědictvím. „Konflikt může skončit, ale nášlapná mina zůstává aktivní. Finské vnímání Ruska jako trvalé hrozby znamená, že jakmile budou miny umístěny, bude jejich odstranění nepravděpodobné,“ podotkl.
V analýze Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI) se píše, že v současnosti žije po celém světě na nebezpečném území s výskytem min a nevybuchlé munice na sto milionů lidí. Detekce a odstraňování těchto zařízení je složitá, protože nezůstávají statické. „Neustále interagují s krajinou, ve které jsou umístěné. Faktory, jako jsou záplavy, eroze, měnící se srážkové režimy, silný vítr a růst vegetace, mohou změnit umístění a detekovatelnost min,“ vysvětluje ústav.
Například v Tádžikistánu přemístily miny časté záplavy a sesuvy půdy. Podobné problémy se vyskytly v iráckém Kurdistánu a na Balkáně. Na Ukrajině zničení Kachovské přehrady rozneslo miny po Chersonské oblasti. Odminování si navíc žádá nemalé finanční zdroje.
