Tři dny bez jediné negativní emoce. Nejel jsem vyfotit Pogačara, ale nadšení diváků kolem trati, říká fotograf Tomáš Třeštík
- Fotograf Tomáš Třeštík vyměnil ateliér za francouzské serpentiny a přivezl fascinující pohled do zákulisí nejslavnějšího cyklistického závodu planety.
- V rámci projektu pro Škodu Auto se místo profesionálních jezdců zaměřil na emoce, obětavost i svérázný humor diváků podél trati.
- Jel jsem udělat fotografii dětských fanoušků, kteří se těší, až kolem projede Pogačar, ne vyfotit Pogačara, popisuje Třeštík neopakovatelnou atmosféru.
Nefalšovaná radost a obrovská pozitivita obyčejných lidí stály za tím, že fotograf Tomáš Třeštík během tří dnů ve Francii nezažil jedinou negativní emoci. „Možná esence celého závodu je v té úžasné demokratičnosti, v tom, že je vrcholový sport propojený s úplně obyčejnými lidmi,“ vysvětluje v rozhovoru. V něm přibližuje unikátní kampaň pro automobilku Škoda Auto, která je se slavnou Tour de France spojená už 23 let, několikahodinové čekání fanoušků na pár vteřin akce. A přiznává i to, jak v něm tato jedinečná zkušenost nakonec probudila chuť pořídit si vlastní silniční kolo.
Na Tour de France jste strávil tři dny. Byl nějaký okamžik, který celý váš zážitek nejlépe vystihuje?
Je to těžké, bylo jich víc. Ale mám třeba fotografii ženy, kterou jsem potkal v jedné francouzské vesnici. Bylo asi čtyřicet stupňů a já vylezl z auta a šel se podívat, co je kolem. Zdálky jsem uviděl dámu sedící na zídce. Říkal jsem si, že už z toho vedra blázním. Seděla tam úplně sama, nikde žádní kamarádi, stánek, karavan, nic. Jen ona, velké brýle, čelenka a na ní papírová šipka, která jí ukazovala přímo na hlavu. A závod měl kolem projet až za hodinu a půl.
Takže tam seděla přes hodinu a čekala na patnáct sekund závodu?
Přesně. Usmívala se na mě a zamávali jsme si. Umím si představit, že se s partou vyhecujete, dáte si bláznivou čepici a jdete fandit. Ale že takhle sedí dáma ve středních letech na mostku uprostřed vesnice, udělá si sama ze sebe legraci a jen tak v dobré náladě čeká ve výhni na závod, který kolem během pár sekund prosviští… To mě dostalo. Tohle v televizi neuvidíte. Tam jsou klasické vyhrocené emoce, fandění, řvaní. Ale pro mě byla emocí i tahle žena. A takových momentů tam bylo víc.
Co vás zaujalo dál?
Třeba sedlo Col de Tourmalet. Jeli jsme autem do kopce, abychom se dostali před závodem nahoru. Je to opravdu strašný krpál. Jedete několik kilometrů nahoru, samé serpentiny, pomalu vám z toho zaléhají uši. A pak jsme předjížděli chlápka, který jel stejným směrem jako my. Měl batoh a šlapal na kole. A došlo mi: jasně, profesionální cyklisté tohle vyjedou, jsou to ti nejlepší na světě, ale tohle byl úplně normální chlap mého věku. Začal jsem si ho fotit. Nejdřív přes zpětné zrcátko, potom jsem se otočil a cvaknul ho s bleskem. Což už je docela invazivní, ale on se začal chechtat a vyplazoval na nás jazyk. Byl úplně v pohodě. A to je pro mě možná esence celé Tour. Ta demokratičnost. To, že je vrcholový sport současně propojený s úplně obyčejnými lidmi.
Takže vás nezajímali tolik cyklisté, ale to, co jsou lidé ochotni kvůli závodu podstoupit.
Přesně. Cyklisty jsem téměř vůbec nefotil, jel jsem za emocemi. Ve chvíli, kdy projíždějí cyklisté, si musíte vybrat, jestli vyfotíte vedoucího závodu, nebo reakci fanouška. Obojí naráz nejde. Jel jsem udělat fotografii dětských fanoušků, kteří jsou nadšení a těší se, až kolem projede Pogačar, ne vyfotit Pogačara. Na Tour mě zajímali obyčejní lidé, rodiny, babičky s vnoučaty, party kamarádů i amatérští cyklisté. Lidé tam kvůli pár sekundám kempují několik dní. Mají karavan, slunečníky, piknik, víno a jsou nadšení.
A co se děje v těch několika sekundách, kdy peloton opravdu projede?
Jednou jsme potřebovali zachytit průjezd pelotonu uprostřed ničeho. Někde v lesích, kde nebylo vůbec nic. Přijeli jsme, vylezli z auta a čekali. Už jen to bylo strašně vzrušující. Stojíte v lesním tichu a najednou z dálky uslyšíte vrtulník, který nad závodem létá. Pomalu vidíte, jak se blíží, projede konvoj motorek a pak za poslední motorkou projeli dva kluci na kole v úniku. Tři vteřiny nato projel zbytek, asi 180 dalších cyklistů. Celé to trvalo možná patnáct vteřin. Když projížděla masa pelotonu, stál jsem od nich asi pět metrů. Cítíte ten vítr. Má to zvláštní zvuk, který se špatně popisuje… Je to podobné, jako když jste na koncertě oblíbené kapely. Stačí, aby se zhaslo, ozval se první tón, a začne vám bušit srdce.
Kolik se dá za patnáct sekund udělat fotek?
Já měl vymyšlené dvě. Chtěl jsem dva jezdce v úniku a potom peloton, tu masu, trochu máznutou. Ty jsem udělal. Nebyl ale vůbec čas přemýšlet nebo kontrolovat na displeji, jestli tam jsou, nebo nejsou.
Fotoaparát vám na Tour opět posloužil jako klíč k lidem a k jejich emocím.
Přesně tak. Já asi úplně neumím mít prožitek a vypnout v sobě fotografa. Všechno zajímavé kolem sebe podvědomě vnímám v obrazech a říkám si: „Tohle je hezké, ale jak vyfotit to, co v tu chvíli cítím?“ Fotoaparát mi dal možnost jít mezi lidi. Závod vede přes vesničky, kde diváci čekají a povídají si. S foťákem jsem mezi ně prostě šel a začal fotit. Něco řekli francouzsky, já odpovídal anglicky, a najednou vznikala interakce a emoce, které bych jako běžný divák nezažil.
Fotografie ze závodu tvoří část projektu, který jste vytvořil pro Škodu Auto. Jaký je jeho koncept?
Na celé spolupráci bylo skvělé, že mi Škodovka nechala volné ruce. Část vznikla v ateliéru, kde jsem situaci režíroval a fotil stylizované portréty. Pak jsem strávil tři dny ve francouzských serpentinách. Navrhl jsem, abychom obě části propojili černobílou fotografií.
Přímo z Tour de France jich ale bude jen patnáct.
Udělat za tři dny patnáct dobrých fotografií není úplně jednoduché!
Celý váš fotografický projekt bude k vidění od 9. září na pražském Výstavišti a jeho součástí bude také šest studiových portrétů osobností, které se pohybují v tuzemské vrcholové cyklistice.
U portrétů mám ke každé fotografii vztah. Třeba Mathias Vacek se na ní tváří tak, jak působil, když vylezl z autobusu. Má stejnou energii. U Jirky Ježka je to jiné. Předtím jsme se neznali, i když jeho příběh samozřejmě znám. Sedli jsme si ale fantasticky. Hned první den v ateliéru jsme se skvěle potkali a já pak s ním strávil další tři dny. Fotku z ateliéru s Jirkou mám rád právě z toho důvodu. Nechtěli jsme nic přehrávat, hledali jsme reálnou paletu emocí. Od soustředění přes nervozitu až po klid.
Jaká nejsilnější emoce ve vás zůstala po těch třech dnech na Tour?
Obrovský respekt. K tomu, co dokážou sportovci, a k fungování celého závodu. K té neuvěřitelné pozitivitě, milým fanouškům i k tomu, jak to celé dokonale šlape jako mechanismus. Za ty tři dny, co jsem jezdil po Francii, jsem neviděl jedinou negativní emoci. V horské etapě na Tourmaletu kempují skupinky lidí několik dní. Tancují, zpívají, mávají, půjčují si vlajky, otevírají víno. Je to takový tábor. A ani jednou se mi nestalo, že by mi někdo řekl, ať ho nefotím.
Tomáš Třeštík
Fotograf Tomáš Třeštík je zaměřený především na portrét, lifestylovou fotografii a na komerční kampaně pro zavedené značky. Známý je také svým dlouholetým cyklem neformálních portrétů známých i neznámých tváří z balkonu svého bytu na pražské Letné.
Co by si z výstavy měli odnést návštěvníci?
To už nechám na nich. Ve mně to probudilo opravdovou lásku k cyklistice. Možná by ale lidi mělo zajímat, co všechno stojí za něčím, co považujeme za samozřejmé. Za Tour de France je obrovské množství práce, miliony lidí, plánování, strategie a úsilí, aby to ve finále působilo, jako by se vlastně nic nedělo. Pustíte si Tour v televizi a vidíte start, cíl, závod a prostřihy. To, co jsem viděl já, je ale nepopsatelně širší cirkus všeho možného okolo. A doteď mě to fascinuje.
Takže nakonec Tour de France dostala k silniční cyklistice i vás?
Na to už jsem asi fyzicky za horizontem toho, co bych byl schopný v životě vyšlápnout. Ale… už jsem googlil, kolik stojí silniční kolo.
