Auto v igelitce

Piková sedma Pavla Tomeše

Patnáct let jsem jezdil bez nehody. Jistě, zažil jsem za volantem horké chvilky, ale to co se mi stalo před pár dny, je svou teplotou strčí všechny do kapsy.

Za jízdy mi vzplálo auto. „Uslyšel lupnutí a pak zpozoroval, že vozidlo vepředu hoří. Pravděpodobná příčina: závada na palivovém systému,“ objevilo se později v protokolu. (Zajímavé je, že když jsem uslyšel to lupnutí, tak mě napadlo, že jsem píchnul a budu muset vyměňovat kolo, což mě na malou chvíli strašně otrávilo.) Zastavil jsem a vystoupil. Auto se rozhořelo a mě napadly dvě věci: 1) Možná to vybuchne. 2) Nebudu muset vyměňovat kolo. Někdo zavolal hasiče, já ne, protože můj mobil se právě griloval v autě. Přijeli fakt rychle. Když mi hoří auto, nebývám moc pohotový, takže ve chvíli, kdy z cisterny seskočil první hasič a zeptal se, jestli je někdo v autě, řekl jsem, že tam mám tašku. „Benzín, nafta nebo plyn?“ ptal se dál hasič. „Natural 95,“ odpověděl jsem opět mírně imbecilně.

Když hasiči oheň uhasili, přijeli policisté. Jeden z nich se zeptal: „Všechno v pořádku?“
Podíval jsem se na auto a připadla mi ta otázka trochu zvláštní. Ale nakonec jsem musel uznat, že má vlastně pravdu, a řekl: „Jo.“ Přijela odtahovka a mě se ujal vyšetřovatel požárů. Byl to frajer. Po cestě na vrakoviště jsme dobře pokecali o tom, jak „ty benzíňáky dobře hoří“. Na vrakovišti jsem dostal igelitku („Jestli z toho auta ještě něco chcete.“). Sepsali jsme protokol a zavtipkovali.

Vyšetřovatel požárů mi dokonce půjčil peníze a hodil mě na autobus. Když jsem vystupoval, málem jsem si u něj v autě zapomněl tu igelitku s tím, co mi zbylo (ohořelá espézetka, výstražný trojúhelník a náhradní žárovky do světel). „To jsem si nemyslel, že si povezu auto domů v igelitce,“ řekl jsem.
Usmál se. „Buďte rád, že v tý igelitce nejste vy.