Divoce romantická, plná tajemství. České Švýcarsko má tolik jmen, kolik jím prošlo návštěvníků. Dnešní název ale pochází od švýcarských malířů působících v 18. století v blízkých Drážďanech, kteří krajině začali říkat Saské Švýcarsko.
Před více než devadesáti miliony let, v období svrchní křídy, pokrývalo území Českého Švýcarska mělké a teplé moře. Na jeho dně se po dvě desítky milionů let ukládal písek. Mocnost písku přesáhla až tisíc metrů, a když moře ustoupilo, dalo vzniknout pískovcové hornině. Současnou podobu získala krajina až ve čtvrtohorách. Působením říční eroze se původně souvislá pískovcová tabule rozpadla na dnešní kvádrové pískovce. Tak vznikl nejznámější skalní útvar Českého Švýcarska, Pravčická brána.
Divoká nedostupnost krajiny odedávna chránila České Švýcarsko před osídlením. O to větší překvapení však bylo, když přednedávnem archeologové pod skalními převisy narazili na tisíce let staré pazourkové nástroje sběračů z doby kamenné. Na dlouhé věky poté lidské stopy mizí.
Dlouhé a kruté zimy jsou dalším důvodem, proč se lidé v labských pískovcích až do středověku vyskytovali jen sporadicky. Přicházet začali za vlády pozdních Přemyslovců, jako kolonizátoři dosud neosídlených území. Přistupovali ke krajině pragmaticky a její krásou a půvabem se nenechali příliš rozptylovat. Základ pro jejich přežití tvořilo jednoduché zemědělství a lesní řemesla. Jednoduché formy získávání obživy během několika staletí vystřídaly manufakturní a průmyslová výroba, rozvíjely se obce a města. A nejen zdejší, množství dřeva a stavebního pískovce odplulo po Labi také do Drážďan. Romantickým malířům z nedalekých Drážďan krajina pískovcových věží a hor učarovala. K nejznámějším tvůrcům patřili Caspar David Friedrich nebo jeho předchůdci, švýcarští malíři Anton Graff a Adrian Zingg.
Kmotr Pravčické brány
Obrazy, kresby a rytiny pískovcových krajin se těšily velké oblibě. Městští lidé zatoužili krásné skalní útvary spatřit na vlastní oči. Mnohé z nich do té doby neměly ani jméno, ale brzo se dostaly do hledáčku výtvarníků. Například Velká brána. Mezi stále rostoucím počtem jejích návštěvníků se našel neznámý kmotr, který ji pokřtil na Prebischtor, jméno, které se časem dočkalo překladu Pravčická brána. Tehdejší majitelé panství, na kterých se pozoruhodné útvary nacházely, se odhodlali k prvním nesmělým pokusům o využití cestovního ruchu ve prospěch svých pokladen. Vznikaly jednoduché výčepy a nocležny, které se během několika desítek let proměnily ve výletní hostince.
Českosaské Švýcarsko se stalo kolébkou turistiky. Pro výlety se nadchli i obyvatelé místních obcí. Vznikaly horské spolky, které se věnovaly zpřístupnění dosud nedosažitelných skalních oblastí. Jako houby po dešti vyrůstaly cesty, stezky, mostky, skalní žebříky, rozhledny a horské boudy. Leckterý z návštěvníků vynesl do kopce třeba část materiálu pro stavbu budoucí rozhledny.
Alpy v Čechách
Nadšení přetrvalo hospodářskou krizi třicátých let minulého století a svým způsobem i válečná léta. Poválečný vývoj však pro turistiku příznivý nebyl. Příhraniční skalnaté území bylo ostře střeženo a jakýkoli pohyb v něm byl podezřelý. Režim se měnil k lepšímu velmi pozvolna a teprve devadesátá léta opět otevřela dveře rozumnému turistickému využívání. České Švýcarsko v té době bylo téměř zapomenuto, skryté pod neurčitým pojmem Severní Čechy, které v očích veřejnost prosluly spíše znečištěním ovzduší, umírajícími lesy v Krušnohoří a povrchovými doly na Mostecku a Sokolovsku. Změnu přineslo vyhlášení národního parku v nejcennějších oblastech Českého Švýcarska. A opět to byli umělci, kteří nasměrovali pozornost veřejnosti k Českému Švýcarsku. Tentokrát fotografové.
Navzdory malé nadmořské výšce okolo 120 m n. m. se tu díky klimatické inverzi daří rostlinám i živočichům, které jinde najdete v nadmořských výškách překračujících tisíc metrů. České Švýcarsko tak v mnoha ohledech může konkurovat alpské krajině.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
