Do domu se žlutou fasádou se opírají paprsky slunce – první náznak naděje po několika šedivých a propršených dnech. Z okna pozorují rodiče se třemi dětmi bahnité jezero, které vytvořila běsnící Bečva. Ještě před pár dny tu stáli na stejném místě, stáčeli oči k obloze a prosili Boha, aby zastavil déšť. Asi je neslyšel, když se nad Troubkami stahovala mračna.
„Drželi jsme se za ruce a společně se modlili, aby nás znovu nezatopila voda,“ říká otec rodiny Přemysl Netopil. Povodeň, která se prohnala záplavami souženou obcí, mu přiřkla titul „táta dvou plaváčků“. Jeho třináctiletá dcera Lucie zažila katastrofické povodně coby novorozeně v roce 1997, jeho čerstvě narozený syn Přemysl letos. Oba museli před velkou vodou „prchat“ uložení na dně tašky do bezpečí.
Ještě stačili syna pokřtít
„Ani se nezouvejte,“ vítá nás paní domu Pavlína Netopilová. A nejde o zdvořilostní gesto. Přízemí domu jde proklouzat jen skrz nánosy všudypřítomného bahna, které společně s vodou zničilo vše, co Netopilovi nestačili odnést z přízemí do patra domu. Na nábytku je znát ryska, kam až sahala voda. „Bylo to dobrých třicet centimetrů. Ještě štěstí, že máme kachličky, plovoucí podlaha by nápor vody nevydržela,“ podotýká Přemysl Netopil a očima se loučí s věcmi, které bude muset oželet. Na smetišti skončí sedací souprava, skříňky i dřevěný příborník. Je to jedno. Nejdůležitější pro něj je, že se jeho nejbližším nic nestalo. Přesto stále nemůže uvěřit, že Troubky už podruhé za třináct let spláchla voda z Bečvy.
„Ještě v neděli 16. května jsme syna křtili. Pak jsme i s panem farářem seděli u nás, povídali si a pojídali steaky. A o den později jsme tu stáli skoro po kolena ve vodě,“ přemítá Netopil. Když se v obci objevily první zprávy, že se na vesnici žene povodňová vlna, byl odhodlaný nově postavený dům neopustit. Byl si jistý dobrými základy, které stavbu udrží. Jenže ve dvě hodiny ráno už nebylo možné neslyšet děsivý hukot vody, která se odrážela jakoby od podlahy domu. „Nepodemílá ho?“ ptal se sám sebe. Psychicky už to nevydržel a do tmy zamával červeným praporkem na záchranáře. Děsila ho představa, že se novostavba propadne a pohřbí je. Riskovat životy ženy a dětí nehodlal.
S miminkem na lodi
Když podruhé za třináct let usedala Pavlína Netopilová s novorozeným uzlíčkem do lodě, která je převážela do bezpečí, myslela si, že je to zlý sen. Nebylo to přece tak dávno, co si takhle vezla v tašce jedenáctidenní dceru Lucii. „Měla jsem stejně jako v roce 1997 jedinou myšlenku – ať jsou děti v pořádku,“ podotýká Netopilová. Měla vratká kolena, když je záchranáři 18. května nad ránem převáželi do sokolovny v Tovačově, která sloužila jako evakuační centrum. Byli s mužem i dcerami unavení, nevyspalí, emočně vyčerpaní. Děkovali Bohu za to, že jsou už v suchu.
„Hned se nám všichni snažili pomáhat – hasiči, psycholog, lidé z Českého červeného kříže. Viděli, že máme novorozeně, tak se zajímali, jestli třeba nepotřebujeme plínky. Taky nám nabízeli větší soukromí v šatně, protože syn plakal. Byla jsem z celé situace už tak naměkko a nezištná pomoc od druhých mě dojímala k slzám,“ říká s pohnutím v hlase maminka dvou „plaváčků“.
Dlouho ale v tovačovské tělocvičně nezůstali. Ještě dopoledne v úterý 18. května pro ně přijel děda a odezl je k sobě domů do Přerova – stejně jako před třinácti lety, kdy povodně poprvé otřásly životem rodiny.
První dům jim spadl
Na události z roku 1997 si třináctiletá Lucie Netopilová pochopitelně nepamatuje. Zato její o tři roky starší sestru Michaelu děsily záplavy v Troubkách ještě několik let. „Na to nikdy nezapomenu. Stáli jsme s rodiči na šopě a dívali se na náš starý dům, který se pomalu bortil k zemi. Plakala jsem a nejvíce mi bylo tehdy líto, že tam zůstaly moje hračky. Pak pro nás přiletěla helikoptéra. Ještě několik let mě provázely děsivé můry. Když se zatáhla mračna a začalo pršet, utíkala jsem za mámou, brečela a chtěla ujištění, že okolo nás nespadnou domy,“ vzpomíná dnes už šestnáctiletá Michaela.
Její rodný dům, zděděný po prarodičích, zůstal v troskách. Rodina se dvěma malými dětmi zůstala tenkrát z minuty na minutu bez střechy nad hlavou a bez jakékoliv perspektivy.
„Rok a půl jsme bydleli u rodičů a ze situace se vzpamatovávali. Já bydlela s holkami u svých rodičů, manžel u svých. Ale protože to jsou sousedé z jednoho domu, tak jsme byli pořád pospolu,“ říká Pavlína Netopilová. Na místo v Troubkách ale nezanevřeli – přece jenom tu žili jejich prapředci a oni chtěli v tradici pokračovat.
„Odjel jsem do Ameriky, abych si vydělal peníze na nový dům. Pracoval jsem tam jako prodejce náhradních automobilových dílů. Rodina mě do Kalifornie následovala,“ podotýká Přemysl Netopil. Sen o domě s jasně žlutou fasádou si se svou manželkou po několika letech vyplnili – a rozhodli se do něj pořídit benjamínka se jménem po tátovi. Doufali, že nebude mít stejný osud jako jeho starší sestry a jeho dětství už nepoznamená živelná katastrofa. Jenže se mýlili. I jeho do života přivítala rozbouřená řeka Bečva.
