Gaučové moderní doby

Mladý býček nemá před zkušeným gaučem šanci ani s vypětím všech sil

Mladý býček nemá před zkušeným gaučem šanci ani s vypětím všech sil Zdroj: Tomas Nidr a Profimedia.cz

Jeden den na farmě s pravým, byť moderním gaučem přesvědčí, že tato tradice není mrtvá. I když už dnes jihoameričtí „kovbojové“ nejsou nezkrotní tuláci s rukou připravenou na zahnutém noži, jejich profese pořád žije a přináší dávku svobody a romantiky.

Daniel Ocampo se žene na hnědákovi za vyplašeným teletem a roztáčí laso. Scéna jako z westernu, která se však nedostane ke kýženému vrhu. Mládě zaběhne do trnitého křoví, kvůli němuž je tato zbraň pro gauča bezcenná. Popojíždí kolem a hledí do změti větví, odkud kraví novorozenec vyběhne. Matka bučí jako na poplach a zdá se, že potomkovi říká: „Zůstaň, kde jsi, a ani se nehni.“ Jenže ten je moc vyděšený a opět vyrazí na útěk. Daniel tryskem za ním, s okem provazu nad hlavou. Ale své umění zase předvést nemůže. Zleva se zničehonic vynořuje pes, který před půl hodinou rezignoval na to dělat nám doprovod, a černému býčkovi skočí po tlamě. Zakousne se a okamžitě ho skolí.

Argentinský kovboj seskakuje z koně, kleká si na vzpouzející se tělo a odhání šelmu, kterou rozdivočel pach krve. „Rychle, zapomněl jsem šňůru. Na sedle,“ volá na mě třiačtyřicetiletý muž, abych mu pomohl. Jenže moje jezdecká technika za tou jeho pokulhává na všechny končetiny, a tak trvá, než mu podám lano, kterým teleti sváže nohy.

„Když jsem tu byl ještě před pěti dny, byla kráva březí. A dneska už je mladej na světě. Musím se podívat, jestli nemá v pupku červy,“ objasňuje Daniel, když si z čela otírá pot. V Argentině člověk dobytku s porodem pomáhá výjimečně, nechá se to na přírodě. Gaučo jen musí vědět, zhruba v jaké části rozlehlých pozemků se nastávající matka nachází, aby pak oba zkontroloval.

Vagabundi na koni

V některých latinskoamerických státech se Argentincům přezdívá gaučové. Je to narážka na svobodomyslné obyvatele pamp z 18. a 19. století, kteří před rozparcelováním širokých rovin mezi estancias (velkostatky) žili na pomezí bělošské a domorodé civilizace jako polonomádi na koních. Nouzi neměli, zdivočelých turů k ulovení bylo všude dost a zábavu si obstarali vlastním muzicírováním. Není bez zajímavosti, že jedno z etymologických vysvětlení slova gaučo se váže k výrazu kmene Mapučů pro vagabunda.

Gaučové jsou jihoamerickou verzí nám dobře známým cowboyůGaučové jsou jihoamerickou verzí nám dobře známým cowboyů | Tomas Nidr a Profimedia.cz

S vyhlášením nezávislosti měli utrum, nový režim o nezkrotné muže, kteří neváhali pro každou malichernost sáhnout po noži, nestál. Pampoví tuláci byli znakem úpadkového koloniálního panství, které v nové republice nemělo místo. Volná potulka se přestala trpět. Jejich jezdecké umění využívali v těch lepších případech velkostatkáři, kteří z nich udělali honáky skotu. V těch horších oficíři, kteří je měli jako ničivou zbraň v krutých válkách proti indiánům, sousedům či vnitřnímu nepříteli.

Většina Argentinců žije ve městech a hovězí dobytek zná jen ve formě steaků, přesto nostalgie po zašlých časech tuláků z pamp jako by ze země nikdy nevyvanula. Může za to literatura konce 19. století, která si ve zveršovaném bědování nad úpadkem této vrstvy obyvatelstva libovala. Literární gaučo Martín Fierro je pro národ stejně ikonickou figurou jako pro nás dobrý voják Švejk.

Bez ponča a širokých kalhot

Dnes gaučové znamenají také turistickou atrakci. Estancias poblíž Buenos Aires a dalších velkých měst předvádějí těžce platícím účastníkům zájezdu tyátr, při němž se při různých jezdeckých a honáckých figurách předvádějí muži v krojích, jež pohříchu často ani neodpovídají folkloru daného kraje.

Každý den vyjíždějí gaučové na obhlídku stád, hlavně zkontrolovat mláďataKaždý den vyjíždějí gaučové na obhlídku stád, hlavně zkontrolovat mláďata | Tomas Nidr a Profimedia.cz

Daniel je ale pravý gaučo současnosti. Nemá pončo ani široké kalhoty, kvůli kterým jeho profesní kolegové z minulosti vypadali, jako by nosili pleny. Má plátěné kalhoty, košili a pro dnešek místo baseballové čepice zvolil klobouk. Na otevírání čehokoli už nemá jako předci tradiční zahnutou dýku, ale otevírací nožík. V sedle mobilem klábosí s kamarádem. Kromě zvládání koně, na kterém jezdil už do školy, musí zvládat řízení traktoru.

S lasem zachází více než dobře, ale přiznává, že další typickou výzbroj bolas (nebo boleadoras) ovládat neumí. „Kdybych to chtěl roztočit, praštil bych se do hlavy,“ říká se smíchem o zbrani, která se skládá ze dvou či tří koulí připevněných k sobě provazem a kterou se mířilo na nohy dobytka nebo zdejších pštrosů.

Daniel znehybnil krávu v dřevěném svěráku, aby jí mohl podat lékDaniel znehybnil krávu v dřevěném svěráku, aby jí mohl podat lék | Tomas Nidr a Profimedia.cz

„V tomto terénu bych bolas ani moc neužil,“ rozpřahuje se kolem sebe ze sedla. Ranč Puesto Viejo, pro jehož majitelku Ocampo pracuje, leží zhruba 150 kilometrů od Córdoby, ve vyschlé oblasti plné trnitých keřů.

Pohoda na farmě

Vyrážíme pomalým krokem na obhlídku pozemků. Není to jen samoúčelná turistická vyjížď ka, míříme do míst, kde má Daniel ten den nějakou práci. Zkontrolovat stav krav ze skupinky u skal, pak přehlédnout mláďata v další rokli a najít a zkontrolovat novorozence. Žádná dřina. V terénu lehkou chůzí strávíme čtyři hodiny. Bojím se, jestli jako žokejský nemotora gauča nezdržuji. „Ale vůbec. Sám jedu déle, protože na zpáteční cestě na farmu v sedle klimbám. Koně znají cestu sami a nijak nespěchají,“ ujišťuje mě povídavý chlapík.

„Dělal jsem i v dole nebo v Buenos Aires v zahradnictví, ale není nic lepšího než práce v přírodě. Je tu klid,“ libuje si. „A tady se opravdu nepředřu. Máme tu stovku krav a jsme na ně dva,“ říká tento rozvedený otec tří dětí s tím, že v předchozí štaci měl na starosti tisíc kusů. Vydělává 2500 pesos měsíčně (v přepočtu zhruba 10 600 korun), spí zadarmo ve své místnosti na ranči, kde má každý den od majitelky zajištěna tři jídla. Pracuje polovinu týdne a pak ho přijede vystřídat parťák. Jeho šichtu rámuje ranní a večerní dokrmování těch mladých kusů, které chce šéfka prodat dál.

Plánování a sbírání zkušeností

Život na opuštěných farmách dobrodružným povahám vyhovuje, usnadňují jim ho i třeba moderní mobilní telefonyŽivot na opuštěných farmách dobrodružným povahám vyhovuje, usnadňují jim ho i třeba moderní mobilní telefony | Tomas Nidr a Profimedia.cz

Ptám se Daniela na jeho plány do budoucna. „Chceme se s bratry udělat pro sebe. Už teď dohromady máme osmdesát krav, ale hlavně chceme upravit naši usedlost a brát tam na exkurze batůžkáře, dobře a levně jim uvařit,“ říká a pak šibalsky s širokým úsměvem, který odhaluje jeho prořídlé zuby, dodává: „Právě proto jsem tady, abych sbíral zkušenosti s turisty. U vás to klidně napiš, ale majitelce to neříkej.“