Hokejista s házenkářkou aneb Balada o předním křížovém vazu | E15.cz

Hokejista s házenkářkou aneb Balada o předním křížovém vazu

Sedmička pozvala k dalšímu společnému rozhovoru hokejistu Petra Lešku a házenkářku Michaelu Budayovou.

Jeden z nejlepších hráčů historie zlínského hokeje Petr Leška a kapitánka zlínských házenkářek Michaela Budayová se při setkání u kávy a čaje v kavárně Terasa viděli tváří v tvář poprvé v životě. Přestože hokej a házená toho nemají moc společného, společnou řeč našli velmi rychle.

Nejen kvůli tomu, že v rodném listě mají takřka shodný den, Leška šestnáctého a Budayová patnáctého listopadu. Oba totiž mají za sebou zdravotní lapálie s plastikou křížového vazu v koleni. Úvodní téma jejich společného rozhovoru tak snad ani nemohlo být jiné.

Leška: S kolenem jsem měl také problémy. Jak se to stalo tobě?

Budayová: Před devíti lety jsem s dorosteneckou reprezentací hrála v Turecku a totálně si tam odbourala pravé koleno. Postranní vazy, meniskus, křížové vazy, všechno špatně. Vloni jsem si přetrhla křížový vaz na levé noze.

Leška: Jak jsi to snášela, asi to dost bolelo?

Budayová: To první zranění bylo hrozné, doplněné ještě neskutečnými zážitky z nemocnice. Ordinace tam byla v přízemí a dovnitř se dívali obyčejní lidé. A co ty? Ještě pořád hraješ s ortézou?

Leška: Hrál jsem s ní asi rok, ale už jsem ji shodil. Když jsem ji měl, tak si noha ulevovala a svaly ochabovaly. Tobě bral doktor náhradu místo vazu z kosti pod kolenem, nebo artroskopicky?

Budayová: Když mi dělali první koleno, tak mi vzali štěp z jeho přední části. Hodně to bolelo, také jizva je docela velká. Teď při druhé operaci mi pan doktor Husták v Petřvaldě nahradil vaz šlachou, kterou mi vzal zpod stehna, takže tam mám jenom malou jizvu a ani to nebylo tak bolestivé. Slyšela jsem, že někteří hokejisté, kteří mají silné a vytrénované svaly na nohách, hrají klidně s přetrženým předním křížovým vazem. Tys to nezkoušel?

Leška: Ne, mně lékař říkal, že bude rozumnější jít na plastiku, protože bez křížového vazu trpí chrupavka. Tak jsem poslechl a šel pod nůž. Stejně jsou prý pro plastiky nejlepší vazy, které se odebírají nebožtíkům.

Budayová: Jo, prý drží dobře. Doktor mi říkal, že při třetí operaci už nemám jinou možnost. Ale pojďme k hokeji. Dáváš raději góly, nebo nahráváš?

Leška: Každý dává rád góly. Ale já říkám, ať je dává kdokoliv, hlavně ať padají do soupeřovy branky. Protože když se nedaří, tak roste tlak vedení, majitelů, sponzorů i diváků.

Budayová: Takže kdybys měl na kontě gólů nulu, ale tým šlapal dobře a měli jste dost bodů, tak by ti to bylo úplně jedno?

Leška: No tak to zase ne, nějaký gól si chci dát.

Budayová: A připravuješ si dopředu nějaké akce, nebo je to vždycky otázka momentální situace na ledě?

Leška: To znáš určitě sama, že dobrou přihrávku naplánovat nejde, většinou jsou to improvizace. Někdy se ale podaří i nacvičené věci, které zkoušíme na tréninku celá pětka.

Budayová: Přečetla jsem si, že s Balaštíkem jste při zápasech jako dvojčata. Vycházíte spolu i mimo led?

Leška: Občas spolu zajdeme na oběd nebo na večeři, ale dárky na Vánoce si nekupujeme. Ty jsi naopak spíš střelkyně než nahrávačka, že?

Budayová: No, teď právě jsem docela nulová střelkyně. Vy v hokeji máte docela výhodu, že se vám počítají do celkového hodnocení i přihrávky. To my v házené nemáme, a je to škoda. Protože mnohdy akci rozhodne právě překvapivá přihrávka.

Leška: Četl jsem, že jste nedávno hrály v Norsku. Jak jste se tam dostaly?

Budayová: Zařizoval to náš trenér Poloz, který tam několik let působil. Byl to nádherný výlet, byly jsme u moře a hrály jsme s jedním z nejlepších ženských házenkářských týmů na světě, Larvikem.

Leška: Asi jste nevyhrály?

Budayová: Prohrály jsme asi o dvacet branek, ale s tím jsme počítaly. To nemělo žádný vliv na to, že jsme si to krásně užívaly. Ty jsi hrál někdy v zahraničí?

Leška: Když jsem měl patnáct, otec mi zařídil zkoušku ve Švédsku, kde jsem potom hrál dva roky v juniorských soutěžích. Pak jsem byl i v Americe, ale od devatenácti jsem tady ve Zlíně a jsem spokojený. Rok jsem byl ještě ve Spartě. Tebe nelákalo jít hrát někam do zahraničí, kde je házená populárnější než tady?

Budayová: Samozřejmě lákalo. Měla jsem nabídky, jednou mne hodně mrzelo, že to nedopadlo. Byla jsem na zkoušce v jednom bundesligovém týmu poblíž Hamburku. Testy dopadly výborně, měla jsem z toho dobrý pocit, líbilo se mi město, těšila jsem se. Pak mi zničehonic zavolali, že z přestupu nic nebude. Nevěděla jsem, v čem byl zádrhel. Až pak mi jejich manažer řekl, že si někde přečetli, že mám jít na operaci. A tak z toho sešlo. Pak jsem měla i jiné nabídky, ale nebyly tak lákavé a žhavé.

Leška: Děláš ještě něco mimo házenou, nebo tě sportování uživí?

Budayová: Jsem věčný student, dodělávám si magistra na filozofické fakultě v Opavě. Házená je teď mým jediným zdrojem příjmů. Ale peníze z ženské házené se určitě nedají srovnat s platy hokejistů. Co tvoji dva kluci, budou z nich také útočníci?

Leška: Pětiletý se zatím teprve učí bruslit, ještě se na ledě klouže bez hokejky. Ten starší, desetiletý, už hraje v žácích.

Budayová: A bude z něj něco?

Leška: Pro mě to není podstatné, baví ho to a to je dobře. Bylo by horší, kdyby všechny převyšoval, ale hrát hokej by ho nebavilo. Ty na děti ještě nemyslíš?

Budayová: Bude mi sedmadvacet, s přítelem jsem už devět let, takže pokud mám být upřímná, přemýšlím trochu jinak než třeba před dvěma lety. Navíc ta nešťastná kolena. Uvidíme.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!