Název není úplně přesný. Hlavní (anti)hrdina snímku, egocentrický Ital Paolo, si o svém dospívajícím slovinském příbuzném, jehož „zdědil“ po zemřelé tetičce, opravdu myslí, že musí být retardovaný – když je tak nesmělý a mluví květnatou italštinou pochycenou ze dvou postarších románů.
Idiotů různého druhu je v dobře obsazeném celovečerním debutu herce a vinaře Mattea Oleotta ovšem víc. Všichni žijí v jedné malé italské obci u hranic se Slovinskem a největší z nich je právě Paolo. Proto film vypráví o tom, jak se jeho opilecké já schopné lhát kdykoli komukoli přerodí v někoho, koho by mohli mít lidé i rádi. Konkrétně ve strýce, jenž se nebude ucházet o opatrovnictví nezletilého jen proto, že chce zpeněžit Zoranovu mimořádnou dovednost v házení šipek.
Vývoj příběhu, který pořádně chytne dech, až když nás seznámí se dvěma hlavními protagonisty, tedy není zrovna nečekaný. Ani jeho zpracování nevybočuje ze slušného průměru neokázalých, optimistických festivalových kousků. Oleotto, režisér i spoluautor scénáře, nás svou moralitkou ale provádí příjemně, klidně, se smyslem pro nenápadný absurdní humor, výstižné vtipné repliky a pro detail.
Maličkosti jako partička šachů se skleničkami bílého a červeného vína místo figurek (které se při vyhazování vypijí) dodávají postavám a prostředí specifický kolorit a nejvíc odlišují snímek od kupy podobných. Hlavní postavy mají i vlastní typickou mluvu, v podobě netradičního slovníku, řečové vady nebo tendence říkat své neurvalé názory nahlas.
Je poznat, že Oleotto místo konání dobře zná (protože v něm sám vyrostl), stereotyp života na maloměstě umí podat přesvědčivě a s humorem. Zná i své velmi nedokonalé postavy – a musí je mít rád, když na ně nahlíží s ironií tak dobromyslnou. Příjemný kousek na poslední prázdninový víkend.
Zoran, můj synovec idiot
(komedie, Itálie/Slovinsko, 106 minut)
Režie: Matteo Oleotto
Hrají: Giuseppe Battiston, Rok Prasnikar, Marjuta Slamicová
Hodnocení: 70 %
