Spolu s Václavem Havlem zmizela Česká republika z mapy světových médií. Ale když se objeví pozitivní zmínka, kupodivu je to nejčastěji v souvislosti s vědou, což je pro tak malou zemi pozoruhodné, nevídané, nesmírně lichotivé. Jako by echo geniality německého mnicha, který v Brně za zdmi kláštera rozkopl dveře moderní genetiky, nadále prostupovalo českými a moravskými laboratořemi.
S prsty korálových jiter
S prsty, které ukazují do výše
Na vstupních schodech do Akademie věd jsou hravě vyvedené řádky z Nezvalovy Prahy s prsty deště. Okouzleně se otáčím k vysokým stropům velkolepě rekonstruovaného neorenesančního sídla a zmocní se mě pocit, který prozrazuje, že jsem emigrant: hrdost. Pocit, který mám čím dál vzácněji třeba při listování novinami. Kolem budovy AV ČR spěcháme, aniž bychom mysleli na to, jak málo chybělo a hrdá instituce, která se zaslouženě těší respektu bohatších zahraničních kolegů, mohla hned počátkem 90. let skončit na kraji Prahy, roztroušená po unimo buňkách. Jenom Češi můžou ve dvoraně sídla prestižní vědecké instituce umístit výstavu o básnících a jejich kavárnách. Teprve když žijete mimo republiku, zjistíte, jak luxusně blízké a vlastní jsou našim vědcům neexaktní disciplíny. Pokud si představíme vědu jako náladu, v níž nahlížíme na svět, česká (moravská a slezská) nálada je pozoruhodně hravá a tvořivá.
Jsem optimista, v katastrofy nevěřím
Ve svém předsedovi má AV ČR znamenitého koordinátora, fyzika, který je ochoten rozebírat jakékoli téma. Nešikovně ze sebe lámu otázku, jak vidí docela nový jev ve vědě 21. století – volání po soustavnějším spojování vědecké otázky s otázkami víry. „Ve vědě jsou věci neuchopitelné,“ řekne profesor Drahoš. „Řada astronomů nebo molekulárních biologů zjišťuje, že objekty a částice fungují neuvěřitelně promyšleně. Třeba jednou přijdeme na to, proč. Debaty, co je věda a kde končí, se vedou seriózně. Spíše mi vadí militantní lidé z jedné i z druhé strany.“
Přeruším ho otázkou, proč je oddělování exaktní vědy a duchovna najednou anachronismem. „Žadná přírodní věda vám neřekne nic o smyslu existence. Musí nastoupit filozofie. Je dobré vědět, jak přesně funguje buňka, a pak ji rozdělit téměř na prvočinitele, ovšem o smyslu života mi to neřekne nic, v tomto ohledu jsem na tom stejně jako kdysi Galileo Galilei.“
Ptám se na jeho vnuky. Jsou generací, kterou už přímo zasáhne umělá inteligence. Děsí ho to? Těší se? „Samozřejmě si kladu otázku, do čeho vlastně rostou. Kdybyste vzala průměrný věk jedné generace, tisíc let je pouhých dvacet generací. Když se dostanete k pradědovi, jste v osmnáctém století. Najednou si uvědomíte, že nejsme tak daleko od Husa. Ale směrem dopředu extrapolace moc nefunguje. Náš lineární posun je nesmírně urychlován informačními technologiemi.“ Profesor Drahoš má ale nezlomnou víru v lidskou inteligenci, upřímně věří v nadřazenost našeho mozku, který je schopen nesmírně komplexního uvažování.
„Poslední dobou mám paradoxně největší obavu nikoli z technologií, ale z toho, že civilizace může zkolabovat.“ Chvíli se bavíme o Islámském státu, jím ovládaných ropných nalezišť a internetové propagandě, ale předseda Akademie věd uzavře debatu podobně, jako když jsme předtím mluvili o oteplování: „Pořád jsem optimista, pořád si říkám, že se s tím lidé vypořádají. I pro ty vnuky a pravnuky. Ale nebude to jednoduché.“
Nesnáším titulek „Vědci zjistili...“
„Pro své pohodlí lidé často před problémem zavírají oči. Pozoruju obchody se ženskou módou, ty hromady hadrů, a říkám si: co udělají s haldami, které se neprodají? Těch textilií, té promarněné energie. Jako civilizace si musíme začít uvědomovat hlubší souvislosti.“
Vpálím předsedovi, že právě věda nám každou chvíli předhazuje něco jiného o tom, jak máme žít a co máme jíst. Spravedlivě mě usadí, že novináře částicová fyzika nudí, tak vyzobávají jen kousky, které neřadí do souvislostí. „Jsem alergický na titulek: Vědci zjistili,“ řekne a vyjmenuje encyklopedii nesmyslů, které se píšou o zdravé stravě. On sám je štíhlý a pohybuje se jako třicátník, čehož dosahuje střídmostí. Vzpomenu si na naši debatu o sádle a veganství, když o něco později poslouchám prestižní pořad v britském rádiu. „Cože?! Vařit na sádle je zdravější než používat rostlinný olej?!“
Obyčejně stoický moderátor se v průběhu rozhovoru nemůže zbavit hysterického tónu, zatímco vědec se trpělivě pokouší objasnit vliv zpracovaného oleje na lidský mozek, který je srovnatelný s globálním oteplováním. Vybaví se mi argument profesora Drahoše o tom, že i znalost vědce je limitovaná dobovým poznáním. Nemohli jsme dosud sice vědět, že některé rostlinné oleje ovlivňují náš mozek, ale mohli jsme být střídmí a držet se zdravého rozumu…
Pálím nesourodě otázku za otázkou, ale ne už jako novinářka, nýbrž jako teta, která přitlačila oblíbeného synovce do rohu a odmítá jej pustit, protože… kdy se jí zase naskytne příležitost, aby někdo tak erudovaný, vstřícný a inteligentní trpělivě odpovídal na otázky, jež jí vězí v hlavě? Třeba na tu, proč se většina českých špičkových vědců na rozdíl od těch polských vrací ze zahraničních praxí domů.
Odpověď prozrazuje sebevědomí naší vědecké obce: „Rád bych řekl, že za to můžou špičkové podmínky našich vědeckých ústavů. Ale často je to třeba kvůli tomu, že manželka vědce má dvě babičky, které mohou hlídat. Někomu chybí české lesy. Naše země je krásná a příjemná.“ Emigrant ve mně tleská, je to další doklad té těžko popsatelné zemitosti českého charakteru, zdravého sedláctví, které je imunní vůči hysterickým výstřelkům a trendům, kompasu, který ukazuje správným směrem bez ohledu na to, kdo sedí na Hradě nebo ve Strakovce.
Co bude, až dojdou peníze
Mít ve vedení AV ČR člověka, který spolu s kolegy dohlíží na to, aby směšně malý měšec zaručoval průlomové výsledky, je po čertech dobrá zpráva, ale taky pádný důvod k tomu, začít brát konečně vážně obavy ohledně toho, co bude s českou vědou, až do výzkumu přestanou plynout peníze z EU.
Připomínkou může být rok 2009. Vláda najednou oznámila, že Akademii věd seškrtá značnou část rozpočtu. Krok, který vyděsil většinu rozumných lidí, měl jednu obrovskou výhodu. Ve chvíli krize se všechny generace vědců vzbouřily a táhly za jeden provaz. Plakáty oběšenců visících z oken staré Akademie věd se staly symbolem příslibu nové vědecké generace. Vláda, jež kalkulovala se lhostejností, nakonec vzala AV ČR nikoli miliardu, ale půl; hlavně ovšem pokles ve financování nepokračoval.
A tak když si při 125. výročí založení Akademie věd představíme vědu jako náladu, se kterou nahlížíme na svět, ta česká je hravá, tvořivá a otevřená. Teď jen uhlídat, aby vydržela.
