Jsem ukázkový produkt své generace, říká herečka Denisa Barešová

Podzimní sluneční paprsky se potulují poloprázdným prostorem kavárny Grand Cafe Orient v prvním patře Gočárova Domu U Černé Matky Boží. Potkáváme se tu s Denisou Barešovou už poněkolikáté. Poprvé, před necelými třemi lety, přišla na rozhovor ještě dívka, bezprostřední a maličko od rány – vlastně trochu připomínala svou postavu Marcely ze seriálu Kukačky, který ji tolik proslavil. Ale to už je dávno pryč. Tentokrát přede mnou sedí dospělá Denisa, sebevědomá žena, soustředěná na každou otázku a pečlivě volící slova. Usměvavá je však pořád.

Co se (ne)stalo Žofii

Krátce před naším setkáním se na iVysílání České televize objevil nový seriál Vlastně se nic nestalo, kde Denisa hraje mladou ženu experimentující s tvorbou obsahu pro internetovou platformu OnlyFans. Jak postavě Žofky rozuměla? „Žofka rozhodně nejsem já, nedokážu a ani nechci se s ní porovnávat. Ale rozuměla jsem jí úplně ve všem, myslím si, že je to modelový příklad člověka z dneška, který je ve svém životě nespokojený,“ říká Denisa. „Žofie má přechozený vztah, je nespokojená v práci, těžko hledá motivaci. Diváci můžou mít ze začátku problém se na ni naladit. Je nabručená, nepříjemná na partnera, ale má to logiku, protože se jí prostě nic nedaří. Její rozchod s přítelem je jen vrcholek ledovce její životní nespokojenosti.“

Pro seriálovou Žofii se stane nástrojem emancipace sexfluencerství, ale fenomén OnlyFans samozřejmě není jediným tématem, které seriál nastoluje. O čem ještě podle Denisy vypráví? „Intimita a erotika samozřejmě přitahují a spousta diváků si seriál našla hlavně kvůli tomu. Ale Vlastně se nic nestalo nese spoustu témat a skoro každé by stálo za samostatné vyprávění. Dotýká se i nalézání vlastní sebehodnoty a třeba toho, jak rozdílně můžeme vnímat nevěru.“

Platforma OnlyFans je většinou společnosti vnímána hodně negativně, jako těžko obhajitelný výprodej intimity. „Asi bych nemluvila o výprodeji, každý má prostě hranici své intimity jinde,“ oponuje Denisa. „Já mám třeba tu hranici nastavenou jinak než ženy, které na OnlyFans prodávají spodní prádlo, ale nikoho neodsuzuju. Vzhledem k tomu, že profily si tam spravují dospělí lidé, nemůžu k tomu říct nic jiného, než že každý je zodpovědný sám za sebe. Ve mně OnlyFans nevyvolává žádné znechucení, ať si každý dělá, co chce. Ale musí být připraven na stigma, které sexfluencerství nese, a odmítavou reakci části veřejnosti, pokud se ty fotky dostanou mezi lidi, kteří na weby pro dospělé nechodí.“

Lepší být single než trápit se v páru

Pro některé diváky je odedávna potíž oddělit roli od její představitelky. Napadá mě, jestli Denisa s Elizavetou Maximovou, jež v seriálu hraje zkušenější sexfluencerku Andreu, nečelily nějakým překvapivým reakcím. „Když se seriál objevil na iVysílání, přistály mi na Instagramu a na Facebooku nabídky nafotit regulérní porno fotky,“ směje se Denisa. „Chodily nám s Eli na sociální sítě i posměvačné zprávy komentující naše těla, s čímž jsem předem trochu počítala.“

Do svého soukromí dáváme v čase sociálních sítí běžně nahlédnout. Denisin profil na Instagramu sleduje sedmnáct tisíc lidí. Má nastavené meze, kam ostatní nepouští? „Určitě mám a vždycky jsem měla. Kdykoli zveřejním něco osobního nebo o něčem osobním promluvím třeba v rozhovoru, tak proto, že je to důležité téma a já považuju za podstatné, aby se o tom mluvilo. Nechci mít víc followerů, jsem osobní ve chvíli, kdy cítím, že to někomu může pomoct.“

Seriál Vlastně se nic nestalo reflektuje i fenomén singles hojně rozšířený v generaci Z, ke které Denisa také patří a hlásí se k ní. „Myslím si, že jsem úplně ukázkový produkt. Dotýkají se mě témata emancipace, osvobození, duševního zdraví, nalézání sebejistoty a sebeuvědomění. Je pro mě důležité vycházet ze svých pocitů a pracovat na sobě, snažím se, aby mi bylo v životě dobře. Protože pokud mi dobře nebude, nemůžu to dobro posouvat dál a předávat ho někomu blízkému. Pokud nebudu sama narovnaná, nemůžu mít ani zdravé vztahy.“

Je tedy Denisa zajedno s Žofií, která usoudí, že samota může být lepší než partnerství, jež nedává smysl? „Souhlasím s ní. Ale znám i lidi, nejen ze své generace, kteří jsou přes všechna nedorozumění radši s někým než sami. Já to mám obráceně. Samotu a klid potřebuju i pro svou práci, protože jsem nonstop pracovně zahlcená a bývám hodně unavená. Jsem single už několik let a i tak jsem šťastná. Dost jsem díky tomu poznala samu sebe, hodně jsem na sobě zapracovala a žije se mi se sebou fajn. Můžu se soustředit na to, co chci a co mě naplňuje – teď je to především moje práce.“

První feministka

Práce byla po celý život tím nejdůležitějším i pro spisovatelku Elišku Krásnohorskou, kterou si Denisa zahrála v životopisném filmu Smetana, vyprávějícím o skladatelově bouřlivém vztahu s jeho manželkou Betty a také o nadstandardním přátelství právě s Krásnohorskou. Napadá mě, že i Eliška byla single – byť spíš řízením osudu než vlastní volbou. Literátce trpící těžkým revmatismem lékaři doporučili, že by ve vlastním zájmu neměla být matkou – a žít v bezdětném manželství v 19. století nebylo dost dobře možné.

O vztahu Smetany a Krásnohorské se traduje, že byl možná nejen pracovní a ne zcela platonický. „Určité domněnky, že spolu něco měli, sice existují, ale moc podkladů, z nichž by se dalo něco usuzovat, se nedochovalo. Eliška například spálila veškerou jejich vzájemnou korespondenci. Zůstalo však zachováno pár dopisů, které byly nalezeny v pozůstalosti Bedřicha Smetany, dopisů psaných s velkou vzájemnou úctou a vřelostí. Každopádně na sebe byli silně citově napojeni. Smetana byl velký sukničkář, miloval ženy a všem říkal, že jsou jeho múzami. Ale Krásnohorské v tom filmu výslovně říká: Eliško, vy nejste moje múza… To se mi líbí, naznačuje to zvláštnost a jedinečnost jejich vztahu.“

Na filmu Smetana nelákala Denisu jen možnost zahrát si pod režijním vedením Marka Najbrta a po boku Václava Neužila, který ztvárnil titulní postavu. „Tu roli jsem si moc přála i proto, že mám ráda dobovky. Myslím, že i vzhledově do dobových filmů sedím spíš než do příběhů ze současnosti. Marek Najbrt po nás nechtěl civilní herectví, které bývá někdy vyžadováno ve filmu, ale taky nechtěl z filmu dělat divadlo. To byl pro mě docela oříšek, protože já jsem ve svém projevu na kameru hodně civilní. Musela jsem využít jemnější energii. Snažila jsem se Elišku zahrát jako osobnost, s určitou dávkou noblesy a důstojnosti. Příjmení Krásnohorská vlastně docela vystihuje charakter té postavy.“

Eliška Krásnohorská v Čechách založila první ženský časopis, první dívčí gymnázium a je považována za předchůdkyni feministek. Má po sto padesáti letech od jejích aktivit ještě boj za práva žen smysl, nebyl už vybojován? „Je to pro mě velké téma, protože o rovnoprávnosti mezi muži a ženami pořád ještě mluvit nemůžeme.“

Chci, aby byla Denisa konkrétní. Nemá s tím problém. „Vezměte si třeba gender pay gap, rozdíl mezi výší platu žen a mužů – ženy jsou prostě stále placeny hůř než muži. A výjimkou není ani filmový průmysl, který by měl vytvářet i daleko lepší podmínky pro uplatnění žen v nejrůznějších profesích. Kulturní instituce obecně by měly usnadnit práci pracujícím matkám. V Národním divadle třeba už máme divadelní školku, což je super, ale mohla tam být dávno.“

Jak se odmítá lano z Dejvic

Angažmá v Národním divadle v Praze je pro Denisu poměrně čerstvá zkušenost, nastoupila tam teprve na začátku loňské sezony. Poprvé jsem ji viděl na scéně ve Stavovském, v Nebezpečných známostech, kde hraje naivku Cecile de Volanges. Byla pro ni Uma Thurman v americké filmové verzi Nebezpečných známostí inspirací? „Ne, vůbec. Vyprávíte znovu úplně nový příběh. Úplně jinak, s jinými lidmi. Film Nebezpečné známosti znám, stejně jako jiný přepis toho románu, Formanova Valmonta, ale nijak mě neovlinily. Je to spíš čest, že se můžete dotknout té samé látky, kterou před lety zpracovali tak velcí tvůrci.“

A když jsme u toho, má radši Nebezpečné známosti, nebo Valmonta? „Nebezpečné známosti se mi líbí víc, hlavně kvůli Johnu Malkovichovi – líbí se mi ten chlad a manipulativnost, které do své role dokázal dostat. V tom je neodolatelný.“

Do Národního divadla Denisa zamířila po divadelní odmlce, dva roky předtím angažmá na jiné scéně, ve Švandově divadle, opustila. „Myslela jsem si, že už nikdy do angažmá nepůjdu, nedokázala jsem si představit, že by mě to v některém divadle lákalo natolik, že bych tam zůstala napořád. Ale když mi Skutři (umělečtí ředitelé Národního divadla Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, pozn. autora) nabídli roli v Nebezpečných známostech, pocítila jsem, že mě to k nim táhne. Při zkoušení mě divadlo zase začalo naplňovat, po dlouhé době jsem si uvědomila, jak moc mě to baví – a došlo mi, že bych v Národním chtěla dělat další věci. A tak jsem nakonec kývla i na angažmá. Tolik tedy umělecká rovina věci…“

Jsem dítě zeměkoule, říká o sobě zpěvačka roku Pam Rabbit

Domácí

A teď k té neumělecké – navrhuji Denise. „Důležitá pro mě byla taky existenční jistota. Nechci účinkovat v rolích, které se mnou nerezonují, protože jsem si vyzkoušela, že kdykoli to udělám, sebere mi to energii a jsem pak nešťastná. Sama k sobě i vůči své profesi cítím úctu a nechci herectví devalvovat způsobem, jakým se teď pracuje, obzvlášť v televizní tvorbě. Řekla jsem si, že když nastoupím do stálého angažmá, tak si budu moct tenhle svůj postoj uhájit. Paradoxně jsem si jistotou stálého divadelního platu vypomohla ke svobodě ve filmovém průmyslu.“

Angažmá v Národním divadle bývalo otázkou herecké prestiže. Je i pro herce nejmladší generace nabídka do „zlaté kapličky“ nabídkou, která se neodmítá? „Kdybych angažmá v Národním odmítla, nevyčítala bych si, že odmítám prestižní nabídku. Měla jsem ve stejnou dobu hozené lano i z respektovaného Dejvického divadla, jenže do Národního mě to táhlo víc. Ale ne kvůli prestiži.“

Odmítnout angažmá v Dejvicích je rozhodnutí, jež by dneska asi každý herec neudělal. Zajímá mě, proč se tam Denise nechtělo. „Měla jsem pocit, že bych tam zapadla do něčeho, co je už trošičku přechozený. Myslím, že jako divadelní herečka potřebuju víc progresivní činohru. Nazkoušela jsem v Dejvicích dvě inscenace, o které bych nikdy nechtěla přijít, ale cítila jsem, že ty dvě hry jsou pro mě tak akorát. Mám Dejvické divadlo pořád strašně ráda, jen ta nabídka asi přišla v období, kdy jsem necítila, že tam mám patřit.“

Příběh o právu na vlastní život

V listopadu bude mít ve Stavovském divadle premiéru nová adaptace Flaubertovy Paní Bovaryové, kde se Denisa ujme titulní postavy Emy. Je to žena v něčem podobná Žofii z minisérie Vlastně se nic nestalo – obě jsou nespokojené se životem, který vedou, obě se dusí ve stereotypním vztahu, obě řeší otázku sebehodnoty. „Velký rozdíl mezi paní Bovaryovou, Žofkou a mnou je v tom, že Ema neměla takové možnosti, jaké máme teď. Nemohla se rozvést, vyzkoušet si život, jaký chtěla žít. Vzala si pána, který k nim domů jezdil na návštěvy a se kterým si párkrát povídala. To by musela být velká náhoda, kdyby z takového vztahu bylo harmonické manželství. Tím spíš, že Ema byla vášnivá, nesmírně senzitivní, touživá osoba, jež potřebovala prožívat a žít! Má hodně společného s Annou Kareninovou, s Ibsenovou Norou, všechno to jsou obrovské osobnosti, které uvázly v životní kleci a nemůžou ven, společenský úzus a dobová morálka jim tu šanci nedaly.“

Spousta lidí asi Emu Bovaryovou vidí úplně jinak – jako naivního snílka nebo bláznivku, jež svého muže přivede doslova do hrobu. Denisa má s takovým vnímáním Bovaryové své zkušenosti. „Na prvních čtených zkouškách se názory na Emu tloukly jeden o druhý, bylo to hodně třaskavé. Chodila jsem domů s brekem, protože jsem byla úplně vysílená z toho, jak někteří kolegové vidí Emin příběh černobíle. Kolikrát tam zaznělo: ,Dal bych jí pár facek, zatřásl s ní, aby se probrala!‛ Vážně, to tam padalo!“ kroutí hlavou Denisa.

Jak tedy Emu vnímá ona? „Když máte svázané ruce, začnete dělat věci, kterými ubližujete sobě i ostatním. Ema měla navíc v sobě nějakou černou díru, kterou se snažila nonstop něčím přebít, měla chatrné nervy, byla zvláštně netrpělivá, nebo spíš nevytrvalá. Další věc je, že Flaubert se s Bovaryovou vůbec nepáral, v románu popisuje úplně všechno, co se jí odehrává v hlavě. Tím pádem pak lidi můžou říct: ,Podívej se, jak ona přemýšlí, jak pohrdá lidmi!‛ Ale copak každý z nás někdy ve své hlavě někým nepohrdá? Já kdybych ve společnosti například řekla, že toužím po dětech, ale bohužel je nemám, protože nemám partnera, určitě by si spousta lidí v duchu řekla: ,To se nedivím. Kdo by s tebou taky chtěl žít!‛ Já považuju za nesmírný dar, že Emě doslova vidíme do hlavy a že se o ní v knize dozvíme všechno.“

Bovaryovou hrála ve Stavovském divadle naposledy Olga Scheinpflugová ještě před válkou. Od té doby nic. Je pro Denisu role Emy o to zásadnější – a taky těžší? „Bojuju za Emu zuby nehty, protože už byla tendence vyprávět její příběh lehce klišoidně, líčit ji jako naivku. To jsem odmítla, nechci hrát o pět let starší Cecile de Volanges. Dala jsem si předsevzetí, že pro roli Emy nebudu vytahovat jediný svůj herecký šuplíček, že v sobě budu hledat to, co jako herečka neznám, anebo se o to aspoň pokusím. Chtěla bych víc zabřednout do temnoty ženské duše, ne líčit tragédii nezkušené, vyplašené holky. Potřebuju, aby inscenace rezonovala s tím, co je stále aktuální – a příběh paní Bovaryové je pro mě příběhem o právu na vlastní život.“

Kolik nástrojů poznáš, tolikrát jsi člověkem, říká herečka s nominací na Anděla Bára Poláková

Rozhovory

Štěstí je víc než profesní uplatnění Číšník v kubistické kavárně se nás už poněkolikáté přichází zeptat, jestli máme vše, co potřebujeme. Jistě ne kvůli mně. Mít v lokále známou herečku je příjemné zpestření v úmorné kavárníkově rutině – ale Denisin obličej nepřitahuje jen jeho, ostřížím pohledem ji skenují i hosté u vedlejších stolů. Takhle vypadá popularita, s níž se musí Denisa vyrovnávat od dob prvního uvedení seriálu Kukačky, který se setkal s mimořádnou odezvou.

Tehdy se stala veřejně známou osobou a zažila první velkou vlnu popularity. Jak se srovnávala s tím, že ji lidi poznávají, že je zajímá i to, jaká je v soukromí, jak a s kým bydlí, co nosí na sobě? „Došlo mi, že mi bylo něco odebráno. A taky mě napadlo, že si tady v Čechách vůbec nedokážeme představit, jak asi žijí hollywoodské hvězdy,“ odpovídá Denisa. „Pro mě je popularita něco jako noční můra. Není mi příjemné, když o mně lidi vědí víc než já o nich. Vadí mi i to, když mě pozná taxikář nebo někdo ve výtahu, ze kterého nemůžu utéct. V době po uvedení Kukaček jsem měla už i trochu schízu, byla jsem třeba v obchodě a říkala si, jestli na mě ten člověk vedle kouká kvůli tomu, že mě poznal, nebo jestli jen zírá, jak si kupuju rohlíky.“

Tohle období už je prý minulostí a Denisa tvrdí, že jí i něco podstatného přineslo. „Zjistila jsem, že kvůli popularitě svou práci nedělám. Jakkoli je mi pozornost ostatních příjemná, když stojím na jevišti, v osobním životě ji extra nemiluju.“

Grand Cafe Orient se začíná plnit lidmi a už proto je jasné, že nastal nejvyšší čas zaplatit a jít. Ještě než se opět přiblíží úslužný číšník, pokládám Denise závěrečnou otázku. Přijde někdy herečce, jež si na nedostatek práce nemůže stěžovat, že daň, kterou za svůj úspěch platí, je příliš velká, že jí kvůli tomu v životě něco podstatného utíká? „Já to tak necítím, herectví mě fakt naplňuje. Štve mě jen to, že množství času a energie, kterou musí herec a herečka na každou roli vynaložit, je tak neúměrné ohodnocení té profese, obzvlášť v divadle. Naštěstí to nemusím řešit v rovině, že by mi kvůli práci v divadle kolaboval vztah nebo že bych neměla čas na rodinu. Kdyby to tak bylo někdy v budoucnu, klidně bych dělala něco jiného než herectví. Protože pocit štěstí je v životě to nejdůležitější a vždycky pro mě bude znamenat víc než profesní uplatnění.“