Ráda odsekávám a miluju ironické poznámky, říká Simona Lewandowska. Nedovolí, aby ji muži měli za „slečnu Barbie“

Historické centrum Prahy je v první březnový čtvrtek plné turistů. Tuhé mrazy jsou pryč a sluneční paprsky ženou do křivolakých uliček Starého Města stovky lidí trousících se bezcílně od kavárny ke kavárně. Do jedné z nich míříme se Simonou Lewandowskou, herečkou, jejíž diář je stále plnější. „Mám toho teď docela dost a lehce nestíhám. O víkendu jsem měla odletět do Japonska, ale kvůli práci nepoletím nikam. Tak kdybyste chtěl koupit letenku na sobotu…,“ směje se Simona, zatímco usedáme ke stolku v podniku, který si dřív říkal Krásný ztráty. My tu ztratíme zhruba hodinku a půl a bude to vážně „krásný“ povídání, což ovšem v době, kdy nám číšník přináší nápojový lístek, ještě netušíme.

Proč se držet Zábradlí

Večer toho dne se Simona Lewandowska převtělí do postavy Lindy, manželky hlavního hrdiny v divadelní adaptaci autobiografické knihy norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda. Inscenace Můj boj: Zamilovaný muž měla premiéru loni v červnu a Simona v ní debutovala na scéně, jež letos vévodila nominacím na Ceny divadelní kritiky. „Divadlo Na zábradlí byla moje vysněná scéna. Chodila jsem tam celou DAMU, byl mi blízký ten styl herectví a vyprávění. A teď jsem Na zábradlí v angažmá, takže mega splněnej sen.“ Pátrala někdy po tom, proč padla volba zrovna na ni? „Já si dlouho myslela, že lidi ze Zábradlí mají rádi Dobré ráno, Brno!, ale pak mi umělecká šéfka Dora Štědroňová řekla, že si mě s režisérem Honzou Mikuláškem všimli už na jednom workshopu improvizace, kam jsem ještě za studií na DAMU dorazila ve vrcholné kocovině po premiéře v Disku. Úplně jsem na to zapomněla, ale oni ne.“

Soubor Divadla Na zábradlí je hodně konsolidovaný, spousta herců je tam v angažmá už řadu let. Umím si představit, že přijetí nové a hodně mladé herečky nemuselo proběhnout bez komplikací. Ale Simona takové pochybnosti obratem vyvrací. „Přijali mě skvěle, jak se říká s otevřenou náručí. Nikdo se tam zatím ke mně nechoval špatně.“ Nahazuji hvězdná jména Jiřího Vyorálka, Jany Plodkové, Magdalény Sidonové nebo Miloslava Königa a ptám se, koho ze svých kolegů ze Zábradlí má nejradši. „To vám přece nemůžu říct!“ směje se Simona. „Ale líbí se mi, že si tam lidi nic nedají zadarmo. Dost si nastavují zrcadlo, ale současně se k sobě dokážou chovat férově.“

Se zmíněným Miloslavem Königem účinkuje Simona Lewandowska právě ve hře, kterou večer odehraje. Vznikla adaptací jednoho ze šesti dílů Knausgårdovy románové série Můj boj, která má dohromady tři a půl tisíce stránek, ale v Norsku ji údajně četl každý devátý člověk. Jak moc se do Knausgårda v rámci přípravy začetla Simona? „Já přečetla jen ten díl, který jsme adaptovali. Ale i ten je poměrně obsáhlý. V knize je hodně témat, která bych jistě vnímala úplně jinak, kdybych měla děti, protože mateřství hraje v příběhu obrovskou roli, respektive to, co se v životě páru odehrává s narozením dítěte.“

Dá se na podobnou roli připravit, když chybí vlastní zkušenost? „Shodou okolností jsem týden předtím, než jsme začali zkoušet, byla u porodu mojí kamarádky a pak jsem strávila týden s ní a s jejím miminkem. Trochu jsem tak nasála atmosféru situace, kdy přijde na svět dítě. Ale v té hře jsou i pasáže, v nichž se můžu se svou hrdinkou i s autorem ztotožnit snadněji, třeba v popisu jejich partnerské a vlastně i osobní krize. To souznění mě trošku vyděsilo vzhledem k tomu, že Knausgård psal Můj boj někdy po čtyřicítce, zatímco mně bylo v době zkoušení hry pětadvacet, ale zároveň ukonejšilo. On je schopen formulovat to, co by se každý styděl říct nahlas, je místy strašně sobecký, indivi­dualistický. Ale tím si paradoxně získal moje sympatie. V tom hnusu jsem se s ním potkala.“

Jakou epochu by si vybrala k životu? Devadesátky by to rozhodně nebyly

Chvilku si ještě povídáme o knížkách, Simona přiznává, že se ke čtení moc nedostane. Pak ale začne vyprávět o románu Časokryt, jehož jevištní verze měla v Divadle Na zábradlí premiéru v únoru. Tu knihu znám. Napsal ji Bulhar Georgi Gospodinov, držitel Booker International Prize, a vypráví o „klinice času“, kde se lidé trpící amnézií mohou vrátit do doby, kdy se cítili nejlíp – což má i aktuální přesah týkající se vztahu lidí k minulosti, ať už své vlastní, nebo národa, k němuž přísluší. „Pro mě je Časokryt hlavně knihou o nostalgii,“ říká Simona, „nostalgii, která člověku nasazuje růžové brýle a současně má tu moc ho paralyzovat a dělat mu jeho přítomnost horší, než jaká je nebo může být. Hrajeme představení o tom, jak je nebezpečné vracet se zpátky a jak jsme jako lidstvo nepoučitelní. Zároveň autor otevírá téma stáří, které podle mě rezonuje v každém z nás, stejně jako naše smrtelnost.“

Hrdinové románu Časokryt se nakonec stanou obětí kolektivní ztráty paměti, což v příběhu vede různé evropské země k tomu, že dají svým občanům možnost zvolit si v referendu historickou epochu, v níž chtějí dál žít. Jakou dobu by si vybrala Simona, kdyby byla před takovou otázku postavena? „V divadle jsme na to téma dělali anketu, časově omezenou od 20. století do současnosti. A zvítězily devadesátky. Asi proto, že hodně kolegů v té době začínalo, měli všechno před sebou a byli třeba i poprvé zamilovaní. Já hlasovala pro nultá léta nového tisíciletí. Devadesátek bych se bála.“ Proč, třeba mně se líbily, namítám. „Přijde mi, že v té době byli všichni úplně zhovadilí, pařili, fetovali. Taky estetika devadesátek byla hrozná, všude ty nahatý holky… Nultá léta jsou pro mě zajímavější.“

Do každé role se prolne moje já, říká Antonie Martinec Formanová, herečka, která vyrostla v říši divů

Magazín

V těch nultých letech byla Simona Lewandowska dívenkou, která navštěvovala různé umělecké kroužky a po vzoru své maminky začínala pokukovat po ochotnickém divadle. „Já tedy chtěla být původně učitelka v mateřské školce, ale už záhy jsem zatoužila po herectví. Oba rodiče jsou hodně společenští, takoví baviči, možná jsem to přirozeně odkoukala od nich. A když jsem se pak dostala na konzervatoř, už se můj směr stočil k herectví úplně. Kdybych šla třeba na gympl, bůhví, jestli bych teď nedělala něco jiného.“ Volby nikdy nelitovala, ale připouští, že dnes by se možná rozhodla jinak. „Občas mě mrzí, že nemám všeobecné vzdělání a že mi herectví zavřelo spoustu jiných dveří.“

V Polsku je snadné provokovat a umělci tam jsou o dost progresivnější

Simona Lewandowska pochází z vícenárodnostní rodiny, její tatínek je Polák, máma Češka. Brala to vždy jako výhodu? „Jasně. Vlastně mě nikdy nenapadlo uvažovat jinak. Vidím jen samé benefity. Dostanete šanci poznat víc kultur, vaše identita se rozšíří. Mám vlastně dva domovy, jeden v Čechách, druhý v Polsku, kde žije moje širší rodina z otcovy strany.“

Nepovažuje se za odbornici na to, v čem jsou Češi a Poláci jiní, protože celý život strávila v Čechách, přesto říká, že velkou roli v rozdílech mezi oběma sousedskými národy hraje víra, která je Polsku silně přítomná. „Možná i díky ní si tam lidi víc pomáhají, jsou obecně pohostinnější a laskavější. Ta nesobeckost může být pro Čechy rozhodně inspirativní. Zároveň jsou ale Poláci dost svázaní pravidly a předsudky, což umělci dost reflektují a vymezují se vůči tomu. Byla jsem v Polsku na Erasmu a docela jsem koukala, jak je polská umělecká scéna progresivní, daleko progresivnější než ta naše. Umělci tam mají větší tah na branku, jsou provokativnější než my. Na druhou stranu v Polsku je snadné provokovat.“

V zemi, kde se narodil táta Simony Lewandowské, se hlásí k římskokatolickému vyznání přes devadesát procent obyvatel. Je to intimní téma, ale nemůžu se nezeptat, jaký vztah k víře má ona. „Jsem pokřtěná a asi do dvanácti let jsem chodila do církve. Rodiče mě do toho ale nikdy netlačili, když se mi do kostela nechtělo, nikam jsem nemusela. Nejsem aktivní věřící a upřímně ani nevím, jestli vůbec věřící jsem, ale rozhodně mi víra vtiskla určitý hodnotový systém. Nebo jsem si ji v ten hodnotový systém sama přetvořila. Každopádně v polské části mé rodiny je náboženství pevnou součástí života. Zajímavé je, že táta je pravoslavný, což je v Polsku velká výjimka. Jeho rodina žila v té části Polska, která hraničí s Běloruskem, a k pravoslaví přirozeně inklinovala.“

Polské kořeny jsou jedna věc, znalost jazyka věc druhá. Jestlipak umí Simona Lewandowska polsky natolik, aby jednou zvládla hrát v polském filmu, aniž by ji museli předabovat? „Já myslím, že bych to dala, při troše shovívavosti… Znělo by to asi tak, jako když u nás hraje Slovák česky, taky občas zaslechnete, že mu to ujede. Když jsem dostala na Erasmu nějaké texty v polštině, dlouho jsem se připravovala, ale stejně mi v tom zápalu hraní nějaká slovíčka nezněla úplně správně. Ale jinak mluvím polsky dobře!“

Kdy herci potřebují koordiántora intimity

Jako jeden z příkladů progresivity polské umělecké scény Simona Lewandowska zmínila to, že v Polsku dávno předtím, než se to začalo prosazovat v Česku, zavedli koordinátory intimity při natáčení choulostivých scén. Nedá mi to, abych nestočil hovor právě na toto téma. Jaké má s touhle novinkou zkušenosti Simona? „Zatím jsem koordinátory nezažila. Ale v létě budu točit s režisérkou Rozálií Kohoutovou její hraný debut, kde je budeme mít. Tak jsem zvědavá.“ O chystané novince režisérky seriálu Děcko nominovaného na Českého lva zatím nikdo nic neslyšel, tak se zajímám, o co jde. „Je to příběh mladého páru z jednoho sídláku. Mají malé dítě, ale jsou bez peněz, a tak se holka, kterou hraju, rozhodne vydělat nějaké peníze ve Francii jako tanečnice pole dance, zatímco její muž doma pečuje o děcko. Hrajeme v tom se Slávou Pecháčkem, a když se nás ze štábu ptali, jestli budeme chtít koordinátory, řekla jsem si, že by bylo dobré to vyzkoušet.“

Cítila se Simona někdy diskomfortně právě z důvodů, kvůli nimž se koordinátoři intimity najímají? „Nebylo to nic traumatizujícího, ale jednou při natáčení jsem byla do takové scény víceméně hozená a nebylo to nic příjemného. Dohromady o nic nešlo, jen jsme se měli s kolegou líbat, jenže když jsem se rozhlédla kolem, sledovalo nás snad patnáct lidí ze štábu. Zbytečně mě to tenkrát rozhodilo.“

Než přijde nový film Rozálie Kohoutové do kin, uvidíme Simonu Lewandowskou v několika dalších filmech. Nejblíž premiéře je komedie Někdo to rád v Plzni plná rázovitých hrdinů různých povah, profesí a zájmů. Jakou postavu svěřili Simoně? „Hrajeme s Jenovéfou Bokovou dvě mladé holky, které pracují v pivovaru, a protože kluci jsou jejich hlavní téma, tak se pokusí najít muže svých snů pomocí vzkazu, který v nerezové trubičce vhodí ve stáčírně do pivních lahví. Film je vyprávěný povídkovou formou, což mám moc ráda, a taky je skvěle obsazený. Moc se na něj těším – a hlavně se těší moje babička.“ To znamená, že největší Simonina fanynka je její babička? „Ona je hlavně fanynkou herců jako Polívka nebo Donutil. Bolek teda v Někdo to rád v Plzni zrovna nehraje, ale Mirek Donutil ano a taky Jiří Lábus, Pavel Zedníček…, ty všechny babička sleduje celý život!“

Má i Simona nějakou hereckou ikonu, k níž vzhlíží? „Těch je! Nechci je ani vyjmenovávat, protože bych na někoho zapomněla. Ale můžu vám říct, že jednou jsem vzala roli jen proto, že byl ve filmu obsazen i člověk, se kterým jsem si strašně chtěla zahrát. Stejně tak jsem toužila pracovat s Terezou Ramba, což se mi podařilo v minisérii Monyová, i když tam mám bohužel jen jedinou scénu, protože dvě další vyškrtli… Splněný sen byl i zahrát si právě s Polívkou a Donutilem ve filmu Jak se nám to mohlo stát? Anebo s Táňou Dykovou v komedii Aristokratka ve varu.“

Herečka Simona Lewandowská (trenčkot dolce kabelka cartier; boty nine west, prodává ccc) | Zdroj: Vratko Barcík

A ještě jedno jméno Simona Lewandowska neopomene zmínit. Patří režisérovi Janu Prušinovskému, který ji obsadil do dnes už téměř kultovní role rosničky Andrey v seriálu Dobré ráno, Brno! – a připravil jí tak půdu pro zisk prvního Českého lva, jejž Simona obdržela přesně před rokem. „Miluju Honzovy filmy a seriály. Ať už je píše sám, nebo s Petrem Kolečkem, vždycky mají skvělé scénáře, které nenaplňují žádnou šablonu a nepřizpůsobují se požadavkům televizí a producentů. Líbí se mi taky, že Honza svým hercům důvěřuje a netlačí je do něčeho, co jim samotným nepřijde vtipné. Naopak vypustí je na plac a nechá to na nich, čímž hrozně získá, protože herci pak do dialogů vnášejí věci, které u stolu nevymyslíte.“

Mimochodem přinesl Simoně Český lev i víc pracovních nabídek? „Jednoznačně, i když to často byly role, které jen těžily z toho, že moje jméno je zrovna trendy. Ale s odstupem vnímám, že jsem se nejspíš posunula z pozice mladé holky, která může překvapit, do nějaké dospělejší pozice, v níž už musím svoje renomé potvrzovat.“

„Na herectví mě štve, že nás veřejnost věčně posuzuje a hodnotí“

Svou dobrou pověst loni Simona Lewandowska stvrdila i v novinkovém seriálu Mladá krev, na němž pracovala s týmem další oceňované tvůrkyně Alice Nellis. V seriálu zasazeném do prostředí krajského oddělení vražd hrála mladičkou kriminalistku Kamilu, která se snaží uspět v těžce maskulinním týmu ostřílených policajtů. Napadá mě, že jí ta role mohla být blízká, sama se asi musela v životě vyrovnávat s podobnými předsudky jako její atraktivní hrdinka, kolegy titulovaná slečna Barbie. „To víte, že jsem občas slýchala podobné průpovídky,“ přiznává. „Ale z některých kolegů, co ze mě chtějí dělat hloupou, se už dneska nepodělám. Buď to přejdu, nebo jim dám nenápadně najevo, že tudy prostě ne. Ráda odsekávám a miluju ironické poznámky. Snažím se však nereagovat agresivně, protože pak se vůči vám chlapi, protože jde vesměs o ně, o to víc vyhraňují. Ale je pravda, že občas se kvůli mužům, kteří obecně ženy neuznávají za sobě rovné, dostávám až do stavu bezmoci a strašného naštvání.“

O tom, že být úspěšnou mladou herečkou nemusí být žádný med, mluví Simona Lewandowska bez rozpaků. Co ji ještě na herectví štve? „Třeba to, že člověk je veřejností věčně posuzován a hodnocen. Čím víc jsem frekventovaná ve veřejném prostoru, tím častěji přemýšlím nad tím, co si o mně lidi myslí. Všechno, co udělám nebo někde řeknu, je vidět a slyšet, což mě stresuje. V poslední době jsem udělala i pár špatných zkušeností s rozhovory v novinách a časopisech. Už chápu kolegy, kteří tuhle medializaci radikálně odmítají. Já v dobré vůli poskytnu rozhovor, který i autorizuju, ale stejně pak vyjde text, v němž se autoři snaží překroutit moje myšlenky, k tomu s bulvárním titulkem, a to i v mé­diích, která jinak bulvární nejsou.“

Film dokáže vytáhnout z temnoty, ale jeden žánr na to nestačí. I proto žádnými neopovrhuji, říká Vica Kerekes

Magazín

Namítám, že titulky velmi často netvoří samotní autoři rozhovorů, ale lidé, kteří mají na starost to, aby tyto on-line texty měly dostatek čtenářů a klikalo se na ně víc než na jiné. „V tom máte možná pravdu,“ připouští Simona, „ale stejně bych asi neměla být tak bezprostřední a měla bych si víc dávat pozor na to, co komu řeknu. Přijde mi, že hodně novinářů se mě jen snaží někam dotlačit. Že je vlastně vůbec nezajímá, co říkám.“

Herectví je nevyzpytatelná profese. Ujišťuju Simonu, že to není případ rozhovoru pro e15 magazín. A protože se čas nachýlil a ona už bude muset za chvilku odběhnout do divadla, otevírám na závěr nekonfliktní téma, jež mají rádi všichni herci. Patří i Simona k lidem, kteří své vydělané peníze nejraději investují do cestování? „Určitě. Jen si část peněz dávám bokem, protože herectví je nevyzpytatelná práce, a tak je dobré mít pro jistotu finanční polštář. Jinak ale utrácím hlavně za cestování. Naposled jsem byla s kámoškou ve Vietnamu a tohle léto bych ráda dala Estonsko a Litvu. Láká mě taky to Japonsko a hodně Jižní Amerika. Ale i Korea, Indie… Miluju ten nadhled, který člověk cestováním získává. Pořád se ocitáte v nových situacích a na nových místech. Je to hodně intenzivní a mě to dobíjí. Mám dojem, že se mi na cestách provětrá mysl a otevře se zase něčemu novému.“

A uměla by si Simona Lewandowska představit i to, že by v zahraničí nějakou dobu zůstala a zkusila se herecky prosadit také mimo český rybníček? „Že bych to udělala radikálně a odjela třeba do Londýna, našla si agentku a obcházela castingy? Takovou potřebu jsem zatím nepocítila. Zdokonalit se v angličtině by ale bylo fajn, jen jsem k tomu zatím nedostala správný impulz. Nechci nic dělat na sílu a moc se mi nechce opouštět kvůli kariéře v zahraničí Prahu.“

To zní jako vyznání lásky hlavnímu městu. „Mám Prahu fakt moc ráda, jen mi někdy přijde únavná a vyčerpávající. Pociťuju to hlavně, když se do ní po pár dnech strávených mimo město zase vracím. Ale jinak se mi tady dost líbí. Vůbec nejlepší byla Praha za covidu, pamatujete? Bydlela jsem tenkrát kousek od Staromáku. Ráno jsem vyběhla z domu a skoro nikoho jsem nepotkala. Prostě nikde nikdo, prázdné ulice…“