Crying Freeman pochází z let 1986 až 1988 a americký mainstream té doby převyšuje mnohonásobně. Síla nostalgie ale nemůže zakrýt jeho dobovou poplatnost. Série je reakcí na vlnu hongkongských akčních filmů o bojových uměních, které v osmdesátých letech pobláznily svět a vyvolaly vlnu místních napodobitelů.
Titulní hrdina je samozřejmě dokonalým zabijákem, jenž ale po vykonání každého úkolu roní pro své oběti slzy. Inspirace mystickými uměními vyjde najevo, když se zjistí, že je Japoncem uneseným čínskou mafií. Ta za pomoci akupunktury a hypnózy ovládla jeho mysl, vytrénovala jeho tělo a používá jej jako zbraň proti jeho vůli.
Odhlédnuto od těchto rekvizit je Crying Freeman klasickou kriminálkou staré školy. Zážitek téměř stejný jako dívat se na Drsného Harryho, jen bez hlášek. Zato je tu spousta naturalistické krve, přestřelek, vražd a trocha explicitního sexu. Celkově jsou však příběhová linka i charaktery většiny postav dosti tradiční. Ostatně sofistikovanou poctou Crying Freemanovi je i Tarantinův snímek Kill Bill.
Některá klišé jsou přesto velmi silná.
Především hrdinův vztah s dívkou, již musí zabít, aby se následně ukázalo, že jeden bez druhého nemohou žít. Energie tu pramení z kontrastu mezi poslušností gangu a ochotou zaplatit za okamžik štěstí absolutní cenu. A také ze čtenářova ztotožnění se s touto ústřední dvojicí, jejíž vnitřní čistota ostře kontrastuje s amorálností okolí. Pokud odhlédneme od mediální přitažlivosti první slavné mangy vydané v Česku, dostaneme slušnou osmdesátkovou gangsterku, jež si na nic nehraje. A její potenciál, hlavně díky ústřední dvojici, má šanci s následujícími díly dále růst.
Kazuo Koike, Rjóiči Ikegami: Crying Freeman – Plačící drak 1Vydavatel: Crew, 2011
Hodnocení: 60 %
Autor je spolupracovníkem redakce
