V mnoha ohledech představuje Évora unikát. Jedinou skladbu si nenapsala sama: spoléhala na okruh věrných autorů, její nahrávky proto představují autentický katalog ostrovní lidové tvorby. Mnohé z písní jí jakožto vycházející hvězdě hudebníci věnovali již v šedesátých letech, ale trvalo bezmála další tři desetiletí, než se zpěvačka dočkala prvního alba a úspěchu i za hranicemi rodné výspy.
Zatímco rané nahrávky byly syrové, autentické, ty pozdější si podávaly ruce s hudbou africkou, arabskou i brazilskou, snad aby tyto přesahy potvrdily, jak široce rozrostlé jsou kořeny té kapverdské. Přetrvával však průvodní pocit nekonečného smutku, nostalgie a samoty skalisek zlomyslně rozházených kdesi uprostřed Atlantiku, tak i tradiční tamní písňové formy: hloubavé baladické morny a svižnější coladery.
Lety prověřené kousky na albech postupně nahrazovaly ryzí novinky a Évora tento pro mnohé smrtelný skok zvládla s elegancí. S novým tisíciletím se ale z jejího hlasu začaly vytrácet jiskřivé odstíny a do skladeb se vkrádala únava i určitá rutina. Tento pocit provázel především donedávna poslední desku Nha Sentimento (2009), kterou zpěvačka nahrála po řadě zdravotních komplikací. Postrádalo již někdejší lehkost, o to větším překvapením byl návrat na pódia v životní formě.
Mae Carinhosa nabízí vlastně klasický materiál, překvapí snad jen kontrastem mezi vybroušeným doprovodem a syrovostí a určitou únavou v hlase, jež působí spíše rušivě. Mnohé skladby by potřebovaly dozrát a je obtížné odolat pokušení představovat si, jak by zněl, být diva v kondici. Spíše než řadovou deskou je novinka rozloučením s fanoušky a připomínkou obrovského talentu, pro autora recenze talentu z největších.
Autor je spolupracovníkem redakce
