Tato místnost je vlastně převlékárna. Nezajímavé? Kdepak. Tady jde o ty, kteří si zde mění své oblečení a také o důvod, proč to dělají. Sakristie. Místnost, která slouží jako místo pro převlékání duchovních a ministrantů. Sakristie samozřejmě nechybí ani v sídle plzeňské diecéze – v katedrále svatého Bartoloměje na náměstí Republiky. „Je to i místo pro jakési zklidnění a duchovní přípravu před bohoslužbou,“ popisuje farář Tomáš Mareš. Normálně slouží na far-nosti v Lobzích, v době nemoci diecézního kněze Emila Soukupa ale občas zaskakuje i v katedrále. V obrovských dubových skříních jsou tu rozvěšené kněžské košile a ornáty. Pro každou část křesťanského kalendáře má ornát jinou barvu. „V době adventu se používá fialová barva, během vánočních svátků bílá, při připomenutí mučedníka se bere červená, ve všedním mezidobí zelená barva,“ vyjmenovává páter Mareš. Kostelník Jan Šašek tu skladuje všechny předměty důležité pro každou bohoslužbu. Jsou tu kadidla, oleje sloužící ke svatému pomazání, hostie i zásoba mešního vína. Na skříňkách stojí barokní sošky, na stěnách visí obrazy předchozích arciděkanů. Sakristie je moderně zařízená. Elektřina, umyvadlo s tekoucí vodou a v místnosti pod sakristií i toaleta, to všechno je však záležitost teprve posledních dvaceti let. Elektrika tu je od roku 1996. Vodu sem dělníci přivedli při rekonstrukci náměstí před třemi lety. „Je tu i vyhřívaná podlaha od roku 1995,“ říká kostelník.
Poklady z muzea
Více než jeden a půl milionů předmětů se ukrývá v depozitářích Západočeského muzea v Plzni. O ty je nutné se dobře postarat. V prostorech, kde muzea uchovávají svoje sbírky, by měl mít každý nasbíraný materiál ideální podmínky, aby byl co nejméně vystavený škodlivým klimatickým vlivům, a tím se neznehodnotil. Západočeské muzeum má takových depozitářů několik. „Kde jsou pochopitelně nebudu říkat,“ vysvětluje ředitel muzea František Frýda. Nejcennější kusy mají cenu milionů korun. Určit přesnou hodnotu nebo nejcennější exemplář nejde. „Ale velmi cenné jsou třeba numismatické sbírky nebo sbírky církevního umění,“ uvádí Frýda. O ideálních podmínkách si tu ale mohou nechat jen zdát. Na klimatizaci, speciální UV nebo prachové filtry na okna nejsou peníze. Štěstí mají středověké knihy a listiny. „Rukopisy a prvotisky jsou uložené v klimatizované místnosti, kde je stálá vlhkost i teplota,“ popisuje Frýda. Některé předměty naopak takovou péči nepotřebují. Například věci z kamene. Velká část exponátů pochází z oblasti přírodních věd. Sbírky hmyzu nebo herbáře, které muzejní biologové pravidelně rozšiřují vlastními sběry. Pořádný díl exponátů věnovali muzeu dobrovolní dárci. Jen za zlomek museli správci sbírek zaplatit. To nejlepší z depozitářů má veřejnost možnost vidět při různých výstavách. Předměty se neprodávají ani nemění, ale bývá zvykem, že si jednotlivá muzea své exponáty vzájemně bezplatně půjčují. „Ročně půjčíme jinam asi dva a půl tisíce předmětů,“ uvádí ředitel. Obdivovat ukázky z plzeňských muzejních depozitářů tak měli možnost návštěvníci muzeí v Praze, Brně i Ostravě ale také v dalekém Japonsku. „Letos jsme zapůjčili sbírku esovitých spon z doby železné nebo unikátní přilbu z hradu Lopata z doby bronzové, japonské tisky a dřevoryty či sbírku plakátů do Alfonse Muchy,“ vyjmenovává František Frýda.
Primátorův globus
Několikanásobně zmenšený model zeměkoule neboli globus. Se žárovkou uvnitř. To je zatím jediná věc, kterou si do své kanceláře přinesl nový plzeňský primátor Martin Baxa. „Dostal jsem ho od svých studentů v době, kdy jsem se stal krajským radním pro kulturu a musel odejít z plného úvazku ze školy,“ popisuje nový primátor, který na částečný úvazek na gymnáziu na Mikulášském náměstí pořád učí. Jak sám říká, globus je jeho nejvěrnější průvodce jeho politickými funkcemi. Byl s ním na krajském úřadu, teď se stěhuje i na magistrát. V úřadu je zatím příliš krátce na to, aby v kanceláři stihl udělat výraznější změny. Místo, kde se při různých jednáních rozhoduje o osudu města a kde primátor přijímá návštěvy z celého světa, musí působit reprezentativně a první muž Plzně by se v něm měl cítit dobře. Zatím to tak úplně není. Zhruba čtyřicet metrů čtverečních velkou kancelář v prvním patře historické budovy plzeňského magistrátu zařídil podle Baxových slov jeho předchůdce Pavel Rödl přílišstudeně. Požádal tedy ředitele Západočeské galerie Romana Musila o radu při výběru nových obrazů. „Vypůjčím si nějaké obrazy ze sbírek galerie,“ uvádí. Tak už to bylo v době jeho působení na krajském úřadě. Své místo tu opět budou mít květiny. Určitě ale zůstane nábytek, primátor nechce zbytečně utrácet. Podle mluvčí magistrátu Zdeny Kubalové, která tu působí od roku 1991 a zažila již pět primátorů, si každý z nich kancelář zařídil jinak. Například Miroslavu Kalousovi pomáhala manželka. „Vysoká kancelářská stěna se proměnila v souvislou řadu nízkých skříněk, na kterých dominovaly suché květiny. Dlouhý jednací stůl byl moderní s pohodlnými židlemi a každý den se na něm byly čerstvé květiny,“ vzpomíná mluvčí. Přítelkyně Martina Baxy se v primátorské kanceláři zatím podívat nebyla. „Její názor si ale určitě rád poslechnu,“ uzavírá Baxa.
Největší šatník v Plzni
Růžena Lešková má určitě nejbohatší šatník z celé Plzně. I když se na jeho budování významně podílela, tak jí nepatří. Je mistrovou dámské krejčovny v plzeňských divadelních dílnách, v jejichž skladu visí více než patnáct tisíc kostýmů. Za divadelní dílny ručí dva vedoucí. Jeden se stará o dekorace a druhý o kostýmy. Vedoucí výroby kostýmů Jan Prýmek má na starosti krejčovny – pánskou i dámskou, kloboučnickou dílnu, vlásenkárnu, kde se vyrábějí paruky, půjčovnu a sklad kostýmů. „Vedle asi patnácti tisíc různých kostýmů máme na skladě i kolem tří tisíc paruk,“ říká Jan Prýmek. O výrobu kostýmů se stará dvaadvacet lidí. Dekorace vyrábí patnáct dalších – patří sem lidé z truhlárny, záměčnické dílny a malírny a také čalouníci. Součástí divadla J. K. Tyla jsou čtyři soubory – opera, činohra, muzikál a opereta, balet. Každý divadelní rok se hraje asi patnáct premiér. Kostýmově nejnáročnejší jsou operní představení. Například nejnovější opera z repertoáru, Jakobín. „Ve hře se objevuje až sto padesát kostýmů,“ říká Prýmek. Výroba kostýmů na představení trvala dvacet dní. Jejich cena je různá. V případě Jakobína stál kostým pro hlavní postavu pět tisíc. Ale ne všechny kostýmy do opery byly nové, některé se mohly použít z minula. Když vedení divadla hru stáhne z reportoáru, kostýmy se vyperou a pověsí na ramínko do skladu, kde čekají na novou příležitost. „Hlavně kalhoty a vesty se často točí v dalších inscenacích,“ říká Prýmek. Výroba je při takovém množství náročná. Výtvarnice předá návrhy kostýmů. Mistrové nastříhají látku a krejčové se dají do práce. Herci si kostýmy průběžně zkoušejí, vše pořád sleduje i výtvarník, který dohlíží na to, aby byl kostým podle jeho představ. Někdy dostanou herci hotový kostým až na premiéru. „Ještě po generální zkoušce se třeba zkracují délky kalhot, šatů nebo kabátů,“ popisuje Prýmek.
