A přesně to se mi stalo, když jsem se dozvěděl, že zemřel lochovický písmák a ředitel zdejší školy ve výslužbě pan František Sládek. Je autorem pěti místopisných knih a řady článků.
Pana Sládka jsem poznal asi před deseti lety. Jel jsem si k němu do Lochovic pro jeho knihy, které jsme chtěli prodávat na hradu Točníku. K brance u hezkého starého domu přišel menší starý pán, razantně odvolal dorážejícího psa a pozval mne dovnitř.
Posadili jsme se v kuchyni a během chvíle se obchodní jednání proměnilo v příjemné posezení. Jako lochovický kronikář znal totiž spoustu historek a osobností a velmi živě se zajímal i o dění na hradech Točníku a Žebráku. Svým mírným hlasem a živýma očima vyprávěl spoustu zajímavých příběhů a ze svých různých přihrádek vytahoval další a další zápisky a různé doličné předměty. Byl to člověk na svém místě.
A tak se z tohoto setkání stalo pravidlo. Většinou na podzim jsem se k němu do Lochovic vypravil vyúčtovat prodané knihy, ale spíše a raději si popovídat, co čas přinesl nového. Vím, jak soustředěně odzíral ze rtů, protože špatně slyšel, vím, jak těžce nesl odchod své paní, o kterou s ochotou až dojemnou pečoval, vím, jak se mu stále hůř a hůř četlo a on bez čtení nemohl být.
Nikdy však nerezignoval, stále něco chystal, vždy něčím překvapil a nikdy se nenudil!
Jako dík za jeho krásná povídání jsem mu kdysi přinesl dárek. Knihu pana Sládka „Povídky podbrdského městečka a Pranostiky“ jsme upravili společně s Pavlem Duchoněm, kastelánem na klášteře Plasy, do podoby částečného komiksu a nazvali je „Besedy se starým kronikářem.“
I letos jsem se k němu v říjnu chystal. A měl jsem pro něj překvapení, chtěl jsem
jeho vyprávění zachytit na zvukový záznam pro archív Paměti národa. I tentokrát mne však
pan Sládek překvapil a budu si navždy vyčítat, že jsem nepřišel dřív, abych ho ještě aspoň jednou viděl a slyšel.
Škoda. Bylo mi ctí Vás poznat, pane Sládku.
