Pomyslné kyvadlo určující, v jakém poměru budou desky britského elektronického dua Pet Shop Boys tradičním retrem syntezátorového popu osmdesátých let, anebo naopak moderně znějícími, odrážejícími aktuální dění na taneční scéně, tentokráte jednoznačně ukázalo do budoucnosti. Sebevědomě pojmenovaná novinka Super mísí známé elementy v opět odlišném poměru a navrch přidává retro devadesátých let. Jako celek ale patří spíše k předělům mezi zásadními nahrávkami dvojice.
Druhá ze tří plánovaných spoluprací s producentem Stuartem Pricem posouvá zvuk dua nejblíže současným trendům, co kdy byl. Tři roky staré album Electric obsahovalo několik skladeb v duchu klasického repertoáru (třebaže žádná do jeho zlatého fondu nepřibyla), ale většina jeho obsahu duněla přímočarým „křišťálovým“ technem a ozvěnami trancu.
Obvyklý protiklad dvou tváří kapely – retra a moderny – nabyl až schizofrenních rozměrů. Část desky sice mohla být nahraná o deset let dříve, části jiné mohly být vrcholem nejprogresivnější klubové noci, mezi oběma póly však chyběly propojující prvky, a tak i z odstupu působí Electric až nepřirozeně roztříštěně.
Není to ale jediný protiklad, který utváří jak alba, tak i celou tvorbu Pet Shop Boys. Je to i rozpor mezi projekty spíše písničkovými a přímočaře tanečními.
Rozpor mezi těmi s hlubším poselstvím (se sociálním nebo politickým kontextem) a rafinovanější formou, opírající se o typicky britský břitký humor, kořeněný ironií, těmi, kde tyto prvky buďto nefigurují, nebo nefungují, a těmi, které jsou natočené zkrátka jen pro zábavu.
Na novince tentokráte vítězí přímočaré vypalovačky, retro osmdesátek je bez nápadu, naopak retro devadesátek je skvělé a daleko přesvědčivější než tehdejší dohánění trendů. Super není láska na první poslech, na desku si fanoušek časem spíše zvykne. A v posledním rozhraní, tedy mezi deskami pro duo zásadními a těmi ostatními, je novinka bohužel příspěvkem spíše do druhé kategorie.
Pet Shop Boys: Super
Vydavatel: x2, 2016
Hodnocení: 60 %
