„Závidím ti, taky bych chtěl psát o magorech,“ vzdychá Angličan, kterému přeříkávám svůj článek o tom, jak se v Anglii netopí.
Když jeden z členů domácnosti nechal přes noc napuštěnou vanu, ráno ji největší anglická spisovatelka našla zamrzlou skrz. Hodiny museli s manželem vysekávat led. Penelope Fitzgeraldová popisuje tuto nepříjemnost bez stínu otrávenosti či zkroušení, spíše s lehkým pobavením. Obdivovaná novelistka neměla zrovna na instalatéra, na otop nebo na obojí, ale dceru v dopise uklidňuje, že v BBC hlásili, že starší lidé by neměli šetřit na jídle, a tak si dopřeje k večeři tuřín se slaninou.
Mně vana sice nezamrzá, ale skutečnost, že nežijeme úplně normálně, jsem si připomněla díky nedávné návštěvě. Ač venku bylo – jak říkají Angličané – „mírných“ deset nad nulou, moje přítelkyně se odmítla vyzout ze svých vysokých kožešinových bot. S výjimkou sprchování. V posteli, jak se ukázalo, je měla taky. Zkřehlé kosti vyhřívala hodinovým sprchováním a přesto, že jí nechutná, ustavičně pila čaj. Pila ho, stejně jako většina Britů a jejich řemeslníků, jenom proto, aby se zahřála. Dokud je venku nad nulou, málokdo topí déle než půl hodinky ráno, a to jenom aby vyhnal sebe a děti z postele. Ceny za teplo se mezi roky 2011-12 zvedly o dvacet procent, a tak jsou Angličané víc než kdy předtím v retro náladě. Ještě v sedmdesátých letech celých 76 procent anglických domácností nemělo ústřední topení.
Při teplotách, které Angličané považují za běžné, většině Evropanů tuhne v žilách krev. Švýcarka, která mě po třech dnech předčasně opustila, pak v Ženevě hned z letiště jela do sauny: „Promiň, ale u vás se nedá vydržet.“
Angličanům chování kontinentálních Evropanů připadá bizarní. Ústřední topení je přece, jak známo, nezdravé, zanáší dutiny a způsobuje nekonečné rýmy. A pak, copak Evropané nemají mnohem větší zimu? Zmatení jinak důvtipných ostrovanů způsobuje fakt, že pokud žijete ve vysněném anglickém domě (tj. v georgiánském či starším cihlovém monstru), rozdíly mezi venkovními a vnitřními teplotami se vám stírají. Větve stromů za sto dvacet let starým sklem mých oken jsou romanticky rozmlžené, protože staré sklo není jenom tupě průhledné, ale kouzelně se přelívá, jako byste se dívali skrz průzračnou hladinu. Zároveň je ale vražedně hubené a propouští i průvan. Takže když chci psát, a tudíž se nehýbu, mám na sobě neromanticky ostříhané rukavice, přes kolena vlněnou deku, kolem krku šálu a na nohou něco, co se dá nejlépe popsat jako beraní podkolenky. Jsou to zašité rukávy, které jsem ustřihla z rozpadajícího se valašského kožichu.
Kosu klepe i plyšový medvěd
„Když musím někomu otevřít dveře, ušanku si sundávám,“ červená se sousedka Jenny, která se také živí psaním. Jakmile cinkne zvonek, obě ze sebe v předsíni strháváme vysoce funkční, ale esteticky pochybné zahřívací součástky, jenom abychom nevyděsily návštěvníky. Od doby, kdy jsem před lety přijela z Čech do Anglie, jsem změnila šatník. Místo „proboha, k čemu to je?“ jsem se při pohledu na prapodivná oteplovací zařízení začala ptát: „A kde se to dá sehnat?“ Například kašmírové ponožky na spaní, noční košile vycpaná husím peřím, elektricky vyhřívané prostěradlo, deka do zásuvky, porcelánová podložka pod nohy, která se před zašpuntováním naplní vroucí vodou…
Zatímco řada studií poukazuje na to, že se partneři mnohem lépe vyspí, ulehnou-li odděleně, v Anglii je sólo spaní vyloučené. Pokud ovšem jeden nechce ztuhnout dobrovolně a nadobro.
Dětem tu strkají do postele vařící vodou bublající ohřívací lahve. A plyšového medvěda. S plyšákem ostatně spí většina samostatně zábnoucích členů královské rodiny.
Zezačátku jsem se hádala, že aspoň dětem, aspoň v zimních měsících musím v zoufale vymrzlé koupelně zapnout podlahové topení.
„Topení? V koupelně?! Ty ses zbláznila!“
„Ledová koupelna? Co to je za nesmysl. Nikdo se nebude mýt!“
„Výborně, ušetříme tak i za vodu.“
Když si napouštím vanu, plánuji každý pohyb, soustředěná jako Napoleon rozestavující vojsko u Slavkova. Ručník musí být v dosahu, oblečení v dosahu. Neexistuje, že si utopená v horké lázni vzpomenu, že nemůžu dosáhnout na kondicionér. Nedisciplinovaným opuštěním vany bych riskovala zápal plic.
„Skvělé místo,“ ocenila koupelnu moje švagrová, „hodně zima, hodně světla… tady ti brambory k sázení skvěle naklíčí.“ Měla pravdu. Myjeme se sice neochotně, ale brambory klíčí jedna radost.
Po dvanácti letech v Anglii přišla první zima, kdy mám pocit, že jsem se aklimatizovala. Možná za to trochu může skvostný (a jenom lehce opelichaný) norkový kožich, který jsem splašila v second handu. Nosit ho na ulici bych si neriskla, ale doma ho nesundavám. Ústřední topení vnímám jako marnivost, kterou uvádím v chod, jenom když jde o život a teplota se i přes den pohybuje výrazně pod nulou. Teploměr sice – jako většina Angličanů – nemáme, ale když je opravdu zima, vzhledem k velkým a tenounce zaskleným plochám a hubeným cihlovým stěnám hned víme, že praští.
Z anglické předpovědi počasí musí být Evropan nutně jelen. Konkrétní teploty a další údaje tady nikdo moc neregistruje. Angličan spíše chce vědět, jestli bude zima, velká zima, nebo hodně velká zima, bude-li foukat, dout nebo nás čeká jenom občasný větřík, déšť, silný déšť, občasný déšť. Bude slunečno? A pokud ano, tak hodně slunečno, nebo jenom slunce mezi mraky? Je to trošku jako meteorologie pro první stupeň mateřské školky.
Sníh, to je nebezpečná věc!
Ze všeho nejvíc ale děsí Angličana sníh. Když napadne, narazí dětem na bosé nohy holinky a pak se nestačí divit: „Kluk se vrátil z parku, brečel a několik hodin měl promodralé nohy. Ten sníh, to je vám vážně nebezpečná věc!“
Až do minulé zimy jsem nejhubenějšímu členu rodiny na noc tajně zapínala elektrický ohřívač. Rozbil se a já týden žila v hysterickém očekávání jednoho z dalších Tomášových vleklých zápalů plic. Nic. Jeho dýchací cesty se naopak poprvé pročistily. Ale artróza bude v Anglii problém. Nemůžu to číselně doložit, nicméně jakmile se na doktora obrátí dítě, dospělý nebo stařec s tím, že je něco bolí, první reakce je: „Že by artróza?“
Zítra má být minus deset. Prohlásila jsem, že musíme zapnout ústřední topení. Lobbovala jsem, abychom nastavili termostat na rozmařilých 16 stupňů. Manžel se chytil za hlavu a úpěl. Má pravdu, je čas složenek – krav nenažraných. Dohodli jsme se na jedenácti stupních. Ale stejně mám skoro výčitky svědomí. Sama v baráku a topit? To je skoro nemorální.
Naštěstí zítra je čtvrtek. A to znamená, že topit nemusím, a stejně mi bude teplo. Objednala jsem totiž kupu hnoje. Farmář Roy mi ji traktorem přiveze k bráně našeho zahrádkářského království (které se případně jmenuje HAHA) a já ji na kolečku během pár hodin musím bryskně přemístit na přidělené políčko, abych v březnu měla kam sázet radostně klíčící hlízy.
Minule se mě kamarád Roy zeptal: „A bylo pro vás těžký si v Anglii zvyknout?“ Strašně těžký, odpověděla jsem vesele. „Ale zvykneš si na všechno. I na život bez ústředního topení.“
