Ve vzduchu je cítit nejen nastupující předjaří, ale též předtucha dní ekonomicky nevalných. Indikátory ekonomické výkonnosti ale zůstávají velice slušné. Nebudeme zatvrzele popírat hospodářský cyklus a tvářit se, že neexistuje. Současně bychom však neměli lhostejně a fatalisticky stát nečinní s dovětkem, že s blížícím se ekonomickým hurikánem stejně nic neuděláme. Oním děláním je hospodářská politika a její vylaďování a přizpůsobování aktuálním potřebám na trhu.
Česko stále má spoustu finančně náročných restů z minulosti, jejichž odstraňování mu pachtivě nejde. A k tomu ještě pár dalších výzev, s nimiž sice stojí s ostatními zeměmi na společné startovní čáře, ale někteří z konkurentů mají již minimálně zapnuté motory.
V době nejisté krizové předtuchy se zaměřme právě na tyto oblasti. Finanční zdroje veřejné i soukromé na ně jsou. Navíc je umíme i dobře pojmenovat; zbývá „maličkost“ – připravit je k realizaci. Infrastruktura, především dopravní, ale též energetická a digitální, již nabývá podobu 2.0, mnohde ale ještě nemá ani základní úroveň. Podpora malých a středních podniků s inovačním potenciálem prosazení se na zahraničních trzích a nekonečnými možnostmi přizpůsobit vzdělávací systém i způsoby rozvojového financování. A konečně efektivní veřejný sektor, jehož digitalizace dosáhne při zvýšené kvalitě služby netušené úspory, použitelné v potřebnějších sférách. Tečka. To je reforma nikoliv technologická, ale stavu mysli.
Naplněním těchto restů i výzev učiníme zásadní kvalitativní posun našeho socioekonomického prostředí. Přijde-li krize, budeme mít bez ohledu na vývoj ekonomického cyklu co dělat a její průběh tím zmírníme. A po krizi jako bychom to našli. A nepřijde-li hned? Nevadí, splníme si odstranění dalšího restu, který nám bránil v rozvoji, a zodpovědně se připravíme na budoucnost.
Autor je ekonom České spořitelny
