Ze všech úhlů pohledu to už několik dnů vypadalo neudržitelně, a také to neudržitelné bylo. Ministr kultury Staněk na konci měsíce skončí ve funkci. Stýskat se bude málokomu. Zvláště potom, co se Staněk v poslední zoufalé obraně zaštítil tím, že jej v diskuzích pod články lidé chválí, že se „konečně postavil elitám“.
Než se někteří pustí do lamentů, že skupina naštvaných umělců rozhoduje o tom, kdo bude ministr, je dobré se zamyslet.
Staněk není prvním ministrem, který vyvolal bouři personálním rozhodnutím. Stačí vzpomenout na šéfa zdravotnictví Vojtěcha a jeho odvolání ředitele nemocnice v Ostravě nebo ministra dopravy Kremlíka a jeho výměnu v čele ŘSD. Oba protesty ustáli, protože věděli, kdy mluvit, kdy mlčet a kdy naslouchat. A protože měli silné politické krytí z čela vládní strany. Staněk komunikaci opravdu strašlivě nezvládl a krytí od stranického šéfa – zřejmě i kvůli tomu – brzy ztratil. Takové pozici se někdy říkává nahý v trní a v politice prakticky nejde ustát.
