Vladimir Vladimirovič Putin udeřil. Ve skutečnosti udeřil již několikrát, nenechme se mýlit: Gruzie, Krym, Doněck. Ještě nevíme, jestli se zastaví u Kyjeva, ale známe jeho cíle. Tím prvořadým je změna režimu v Kyjevě. Musí ho předtím rozbombardovat, obsadit tanky, zničit? V tuto chvíli to nevíme.
Máme jistě určité vhledy do Putinovy psychiky. Leckdo si povšiml, že v Kremlu mluvil ke svým nejbližším spolupracovníkům jen na sto metrů, přes celý sál. Jsou zkušení „kremlologové“ (třeba americký historik zabývající se střední a východní Evropou Tymothy Snyder), kteří vědí přesně, co se děje. Podle nich nastal moment „Polsko 1939“, aniž by se Vladimir Vladimirovič obtěžoval nějakou záminkou pro útok.
Jsou stovky expertů, kteří studují „mind-set“, psychiku, osobnostní nastavení ruského vůdce. Chcete ho taky znát? Celkem jednoduchý úkol. Zní zhruba takto: „Je mi jedno, jak prosperuje má země. Má země je plná ropy a plynu. Ještě deset let si s tím vystačím. I když ho třeba za deset let vlivem vašeho Green Dealu budete potřebovat jen polovinu. Má země je tedy asi tak silná, jak slabý je můj protivník. Vy se teď strašně pohádáte, jak reagovat na mou agresi. No a ta hádka jen dále vyrovná naše síly – vaše zeslábnou, moje budou pořád stejné. Vy říkáte, že mé síly jsou směšné – ale pozor, akce je na mé straně! Co vy víte, jak se nakonec zachovám.“
Vladimir Vladimirovič nikdy žádnou ideologii v pravém slova smyslu neměl, jeho cílem bylo a dlouho zůstávalo udržení a návrat kamsi do jeho mládí důstojníka KGB. Klíčové je slovo „kamsi“. Ještě relativně nedávno jsme neměli důvod se domnívat, že se chce vracet až před svého prezidentského předchůdce Borise Jelcina. Ten garantoval nedotknutelnost ukrajinských hranic v polovině 90. let.
Jenže Putinovy slovní eskapády typu „chceme se vrátit před rok 1997“ jsou ekvivalentem zrušení našeho vstupu do NATO. Ať už se stane s Kyjevem v příštích dnech a týdnech cokoli – máme proti sobě člověka, který se ve své hlavě nezastaví jen u Kyjeva.
Každý je smrtelník a i Vladimir Vladimirovič může zítra zemřít. Třeba spadne z medvěda nebo z jiné šelmy. Ale kdo by nastoupil po něm? Šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov? Ruský ministr obrany Sergej Šojgu? To jsou ještě horší jestřábi. Nějaký stalinista typu Vladimira Žirinovského? Je vůbec nějaká šance, že se vzbudíme z toho ruského prokletí, které předpověděl už Karel Havlíček Borovský?
Ne, samozřejmě nejsme na kolenou. Británie a USA mluví stejným jazykem jako tento komentář. My jsme zatím v bezpečí, ale Ukrajina je přesto ve smrtelném objetí. A naší národní povinností je pomoci. Ze všech sil – což by značilo nejen přijetí uprchlíků. Všichni jsme dnes Ukrajinci – všichni, kdo máme historickou paměť.
