Německo-francouzský návrh na založení fondu oživení evropské ekonomiky zasažené opatřeními proti koronaviru, na který by si Evropská unie půjčila na trzích 500 miliard eur, je mnoha kritiky považován za německý trik, kterým chce nejsilnější ekonomika Evropy konečně ovládnout unijní prostor.
Kancléřka Angela Merkelová jej možná skutečně bere jako poslední příležitost na záchranu funkční EU, která by nebyla jen shlukem vzájemně obchodujících států, radost z fondu ale rozhodně nemá. Jde totiž proti jejímu dřívějšímu pevnému přesvědčení nedělat společné dluhy, do nichž by bylo Německo zatažené, což se ostatně ukázalo i při finanční krizi v roce 2008 a poněkud zdráhavé pomoci Řecku.
Fond „Merkron“, akronym jmen kancléřky a francouzského prezidenta Macrona, jde Merkelové v podstatě proti srsti. Ještě v dubnu tvrdila italskému premiérovi Contemu, že ze společného dluhu nedostane Itálie nic, protože žádný takový dluh nikdy nebude. Jenže čas letí a nic lepšího, jak rychle a dostatečně pomoci nejvíce postiženým unijním zemím, nikdo nevymyslel.
Merkelová změnila názor na společné unijní zadlužení, podobně jako v době migrační krize na masivní příjímání uprchlíků – pod tlakem času a vážnosti situace. Díky podpoře veřejnosti, která během koronakrize masivně narůstala, přesvědčila kritiky ve straně, aby nebyli veřejně proti, jakkoli ideově jim Merkron moc nevoní. Teď se pokouší přesvědčit i největší odpůrce plánu – Nizozemsko, Švédsko, Dánsko a Rakousko.
Je to pořád stejné: Merkelová v zájmu celku ustupuje a opouští vlastní zásady, navrhuje nové postupy, zbytek neguje, veze se a nenavrhuje nic. Jistěže fond Merkron pomůže i Německu a Francii a Merkelová ani Macron to nedělají z čiré lásky k bližním, bez přiměřené míry vzájemnosti a solidarity zejména v kritických chvílích ale nemá Evropská unie smysl. Dohoda musí být o přiměřenosti. Když se nepovede teď, žádné podstatné příště už nemusí být.
