USA po 28 letech použily mimořádný zásah. Japonský problém může zasáhnout i světové trhy, máme se bát?

Uprostřed léta spadl jen na nejslabší úroveň od roku 1986, na více než 163 jenů za dolar. A přišel tedy i čas na intervenci. To se občas stane. Tentokrát ale nezasahovalo jen Japonsko samo. Americká centrální banka jménem ministerstva financí prodávala eura a nakupovala jeny. Šlo tak o první koordinovanou intervenci USA a Japonska od roku 1998. Podle Donalda Trumpa prý šlo hlavně o gesto přátelství vůči spojenci. Jenže to není poprvé, co Spojené státy řeší kurz jenu, a občas to dopadlo na celosvětovou ekonomiku. 

Nejprve si ale řekněme, proč jen tolik padal. Za oslabením stojí vyšší úrokové sazby v USA, které táhnou kapitál pryč od jenu, rostoucí ceny ropy a dlouhodobý odliv investic z Japonska. Vysoký úrokový rozdíl navíc živí carry trade. Investoři si levně půjčují jeny a zhodnocují je jinde, což tlak na jen ještě zvyšuje. 

Když padl Brettonwoodský systém

Nejvýznamnějším důsledkem obchodních vztahů Spojených států a Japonska byl nepochybně takzvaný Nixonův šok. V roce 1971 americký prezident Nixon jednostranně ukončil směnitelnost dolaru za zlato, ale tehdy bez domluvy se spojenci. Systém pevných kurzů z Bretton Woods tím skončil. Cílem ale bylo na rozdíl od dneška oslabit dolar a zlepšit obchodní bilanci USA. Výsledkem však byl zásah do celého měnového systému. Hledat tu paralely s dneškem by bylo přehnané. 

O 14 let později už byla situace bližší dnešku, i když směrem opačná. Skupina zemí G5 se v roce 1985 dohodla na společném oslabení příliš silného dolaru, který trápil americký export. Potud by se situace zdála podobná dnešku, jelikož Trumpa snad nic nezajímá více než export. A dolar díky koordinovanému zásahu tehdy skutečně oslabil. Japonský jen naopak posílil tak výrazně, že to Japonsko dostalo spolu s dalšími kroky až do ekonomické bubliny konce osmdesátých let, po níž následovala ztracená dekáda. Anebo spíš tři. 

Jak zvednout jen

Dnes jsme v menším měřítku a situace se ubírá opačným směrem, protože nyní Spojené státy svou měnu ve spolupráci s Japonskem oslabily a nezasahovala celá G5. Cílem je podpořit jen, ne oslabit dolar. Motivací není obchodní nerovnováha jako u Nixona nebo G5, ale finanční stabilita a obavy o japonský dluhopisový trh. 

Slabý jen je jen viditelný příznak jedné zásadní nemoci. Skutečný problém leží v japonských státních dluhopisech. Japonský dluh se pohybuje výrazně nad 200 procenty HDP, dlouhodobě zdaleka nejvýše mezi vyspělými zeměmi. 

Dlouho to nevadilo, protože dluh drží hlavně domácí investoři a centrální banka. Teď se ale i tahle opora viklá. Když začnou couvat z nákupů pojišťovny, penzijní fondy či dokonce sama centrální banka, tak už to může bolet. 

Zadlužený zadluženému pomáhá

A proč do toho šli Američané? Proč by proexportní Trump dobrovolně chtěl silnější dolar? Protože nechce, aby se Japonci zbavovali amerických státních dluhopisů. To by museli dělat, kdyby chtěli jen posílit sami a hledali by dolary, které by mohli vyměnit za svou měnu. Američané sami mají problém s dluhem, a tohle by se jim vůbec nehodilo. 

Především ale k žádnému výraznému posílení dolaru nedošlo. Američané prodali eura, a to v množství, které s trhem moc nezahýbalo. Šlo hlavně o vyslání signálu spekulantům, že na trhu je nová mocná ruka, se kterou není radno zkoušet bojovat. Tím trh uklidnili a zároveň vyslali varování pro případ, že by měl jen ve spirále oslabovat dál. 

Nixon řešil sílu jiných měn vůči dolaru, Plaza příliš silný dolar. Dnešní intervence řeší něco jiného. Jde o dvě tak zadlužené země, že i malý pohyb výnosů nahoru znamená obrovské dodatečné náklady na dluh. Strach mít nemusíme, ale měli bychom pozorně sledovat, co všechno umí státy zapnout za mechanismy, aby hasily své fiskální problémy.