Italská vláda schválila návrh rozpočtu na příští rok a odeslala ho k posouzení Evropské komisi. Ačkoliv by se jí vyplatilo více utrácet, obří dluh už dál nafukovat nemůže.
Před rokem italský rozpočet vyvolal na finančních trzích velké vášně, protože výší svého schodku porušoval pravidla Evropské unie. Itálii kvůli tomu dokonce hrozilo disciplinární řízení. Nakonec se ale tamní vláda s Bruselem dohodla a očekávaný schodek snížila.
Návrh plánu italských státních financí na příští rok už tak třaskavý není. Volání odcházejícího šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho, aby vlády v eurozóně více utrácely a podpořily tak pokulhávající ekonomický růst, ovšem v případě Itálie vyšumí do prázdna. A to navzdory tomu, že politika ECB, která opět přistoupila k odkupu dluhopisů, a tedy ke snižování úroků pro dlouhodobější půjčování, fiskální expanzi pomáhá.
V takovém prostředí si i zadlužená Itálie půjčuje levněji než kdy v minulosti. Každá investice, která by v budoucnu přinesla kladný, byť třeba jen malý výnos, by se jí vyplatila. Jenže při státním dluhu, který výrazně přesahuje roční výkon ekonomiky, věnují jakémukoli vyššímu deficitu velkou pozornost nejen Evropská komise, ale i finanční trhy.
Nadměrný italský dluh je především dědictvím populistické politiky z 90. let a přelomu století. I kvůli tomuto odkazu dnes Itálie čelí výraznému odlivu mladé a vzdělané pracovní síly a zároveň nejrychlejšímu stárnutí populace v celé EU. To v kombinaci se štědrou sociální politikou tlačí na růst mandatorních výdajů a ohrožuje samotnou udržitelnost vládních financí. Italská vláda má proto z hlediska své fiskální politiky dost pevně svázané ruce.
