Následující řádky jsou reakcí na článek "Od Majdanu a pádu Janukovyče uplynuly tři roky. USA podporovaly aktivisty miliony dolarů," který vyšel na serveru E15.cz. "Jsem s Majdanem velmi spojená. Můj táta tam byl a já jsem posílala léky, jídlo a oblečení. Lidé tam stáli hladoví a zmrzlí. Aby toho nebylo málo, tak je vládní složky každou noc polévaly studenou vodou při dvaceti stupních pod nulou," píše Leonida Děmjaněnko.
"Pak po studentech , dětech a důchodcich, střileli snajpeři. Lidé tam čekali na smrt, a žádná Amerika to nefinancovala," uvádí Leonida. Ta vnímá majdanskou tragédii velmi citlivě, když píše: "Ti lidé ani finance nepotřebovali, jen stáli a zpívali. Taková Ukrajina je. Pro mě to celé byla velká tragedie. Když umíraly desítky převážně mladých neozbrojených lidí, kteří se chránili jen dřevěnými štíty, protože na nic jiného neměli peníze a nikdo jim nic nedal.
Dvacátého února mám narozeniny. Tak jsem se po majdanské tragédii, která tento den vrcholila, rozhodla, že je už nikdy neoslavím. Ten den pro mně zůstane navždy tragickým," píše Ukrajinka.
"Vzpomínám, jak jsem se se synem na kolenou modlila u monitoru počítače, kde nonstop probíhal přenos z Kyjeva. Když nás moderátor vyzval, ať se všechni Ukrajinci semknou a modlí za Majdan a za to, ať to tam ti lidé ustojí, tak jsem plakala. I teď pláču, když to píšu.
Myslím, že ten den když postříleli nevinné lidi, tak zasáhli i kus mě. Bylo to velké zlo s čím se Ukrajinci utkali," uzavírá Leonida.
