Byla například doba kuřácká, kdy kouření bylo mužné a in, doba televizní, ve které téměř každého přikovala na místo nevzhledná kulturně obohacující krabice, či doba mobilní, kdy každý u sebe musel mít mobilní telefon.
Rád bych upozornil, že se zrodila také doba bezkontaktní. Bezkontaktně nabíjíme mobily, hodinky a tablety, bezkontaktně posíláme nejrůznější data, bezkontaktně ověřujeme svou totožnost při vstupu na pracoviště. Bezkontaktně dokonce umíme zplodit potomstvo, bezkontaktně také utrácíme a podle všech indicií budeme velmi brzo bezkontaktně jezdit autem – tedy bez kontaktu s volantem.
Z bezkontaktního přínosu se však snadno může stát bezkontaktní přítěž. Postupně ztrácíme kontakt s realitou a přesouváme nejen svoji práci a povinnosti, ale i své soukromí a koníčky do virtuálního světa. I další, kdysi běžně zcela kontaktní věci začínáme činit bezkontaktními.
Třeba taková jízda MHD. V autobusu jede padesát lidí, ale okolí vnímá jen řidič a desetina cestujících – a to ještě jen při nástupu a výstupu, aby do nikoho nevrazila. Že si senior nebo nastávající matka potřebují sednout, to lidé nevidí, jdou totiž s dobou. Jsou bezkontaktní.
