Bylo by to hezké pochlubit se orubáním veřejného sektoru skoro o devět miliard. Premiér by vypadal jako skutečný fiskální asketa, ministr financí zase jako neúprosný strážce pokladny, který oslyšel pláč a skřípění zubů znějící z jednotlivých rezortů. Ty jak známo s libovolným množstvím peněz vždy fungují „na dřeň“.
Nechme stranou, že tato asketická image zvolna vychází v Evropě z módy. Vláda si ji na začátku zvolila a jistě by ji ráda dál pěstovala. Jenže z toho nebude nic.
Když má totiž český ministr ušetřit, vesměs to pro něj znamená, že prodá nějaký zbytečný státní dům nebo pozemek. Na efektivitu provozu či nadbytečné úředníky pomýšlí málokdy. Nemovitosti jsou ale dnes zoufale nelikvidní statek.
Realitní trh je líný jako veš a kupců je málo. Je poněkud bizarní, že taková okolnost brání českému eráru v „šetření“, ale už je to tak.
