Jediný zamyšlený je nabalzamovaný Číňan na poutači vedle silnice. Tvář stažená z kůže má překvapivě stále jemné rysy a s rukou pod bradou připomíná konfuciánského učence. Kapka deště klouzající po čelním skle způsobila, že Číňan našpulil rty a pak protáhl bradu, jako by chtěl něco říct na vysvětlenou.
Ale taková podobnost se životem by už byla nevkusná. Přesto jako by mi napověděl; vzpomněl jsem si na výraz emocionální pornografie, který jsem někde slyšel či četl. A teď, v protivné zácpě, si krátím chvíli tím, že ho přikládám k jevům, které podezřívám, že si to zaslouží;
k rozechvění -náctiletých zpěváků, na jejichž rtech visí každý víkend třetina národa, a kteří zároveň netuší, že jsou jen figurkami k pobavení, jako nebohý číšník Mario v moci kouzelníka Cipolly – k slzám, jež se koulejí po tvářích ztracenců znovu se shledávajících až v Poště pro tebe – k heroickým příběhům extrémních sportovců, kteří své neuvěřitelné výkony těla prezentují jako neuvěřitelné výkony duše. A vše, co podniknou na Aljašce nebo v poušti Gobi, má automaticky mystický rozměr – k matce epileptického syna, jíž kdosi ukradl auto pořízené z veřejné sbírky…
Všude jsou emoce. Zpracované, zrežírované nebo alespoň s režií českého znění. Opravdu to v mnohém připomíná pornografii, říkám si, a rychlost kolony už dovoluje zařadit dvojku. Snad díky vyšší rychlosti mě napadá, že předvádění autentické soulože je lepší než předvádění autentických citů. Nákaza vzrušením je vždy pravější než nákaza emocemi, z nichž se díky umnému zprostředkovávání za léta staly jen deriváty pohnutí nebo hněvu. Stav, v němž s vlhkým zrakem a se sušenkou na půli cesty k ústům ustrneme před televizí, jsme se naučili nazývat emocí, podobně jako asociacím říkáme myšlenky.
