Dohoda, jež na poslední chvíli zabránila ničivému bankrotu naší země, není jistě nijak krásná. V první řadě jen kope plechovku státního dluhu a rozpočtového deficitu dál po známé cestě, aby ji musel později zvednout někdo jiný, místo aby řešila podstatu problému.
Ale nemluvíme tu o umění, nýbrž o politice, tedy umění možného, v němž je tou nejzákladnější povinností volených zástupců chránit občany před krizemi. A to je cíl, k němuž dohoda vede, jelikož umožňuje zvýšit dluhový strop dříve, než ministerstvu financí dojdou peníze na chod státu. Zákonodárci by měli dohodu schválit, protože čas už došel a protože je přese všechny výhrady mnohem hezčí než její alternativa: nezodpovědný, zbytečně nákladný a nesmírně riskantní bankrot, po němž až příliš toužili republikáni z Tea Party. Přesto je hrozivě těsný termín schválení dohody dobrou zprávou. Podobné věci vedou k změně přístupu. A změna přístupu je přesně tím, co naše země nyní potřebuje: od „dejte mi taky“ k účasti na sdílené oběti.
