Generační výměna čeká tisíce firem. Zakladatelé se zatím byznysovému důchodu brání, říká Dědeček z Deloitte

Český trh fúzí a akvizic letos brzdí geopolitická nejistota i velké prodejní procesy. Počet letošních transakcí tak loňská čísla nepřekoná, myslí si Petr Dědeček, partner společnosti Deloitte, který vede oddělení Corporate Finance. V Česku přitom podle něho na zásadní krok čekají tisíce úspěšných podniků, jejichž zakladatelé sice dosáhli věku pro předání otěží, ale k opuštění byznysu se stále nemají. „Podle naší studie je v Česku zhruba 3,5 tisíce větších firem se zakladateli ve věku nad 59 let. Ti konkrétní podnikatelé ale k rozhodnutí o prodeji musí dospět sami – když necítí potřebu firmu prodat, žádný poradce je k takovému kroku nepřesvědčí,“ říká v rozhovoru Dědeček. 

Český kapitál v zahraničí dál roste, ale v Česku počet transakcí jako by ubyl. Je to jen dojem, nebo se to dá vypozorovat i na číslech? 

Když se podíváme do statistik platformy Mergermarket, která nezahrnuje veškeré, zejména objemově malé transakce, tak je ten pokles skutečně vidět. Do letošního srpna bylo realizováno 70 transakcí s českými společnostmi, o rok dříve to bylo 86. Může se to do konce roku ještě zlepšit, ale myslím, že na loňská čísla nedosáhneme. Míříme zhruba na sto transakcí nebo lehce nad sto. Český kupující figuroval ve 114 obchodech, což je velmi podobné číslo jako loni. 

Jde ten pokles transakcí na našem trhu něčím vysvětlit? 

Bude to mix mnoha důvodů. Hodně mezi domácími vlastníky společností letos zarezonoval Hormuz a geopolitika. To vedlo k posunu úvah o prodeji firem nebo odkladu prodeje na neurčito. Obecně nejistota trhu fúzí a akvizic jednoduše nepomáhá. Něco jiného jsou exity zahraničních investorů. Ti, když se jednou rozhodnou, prodej obvykle realizují. Takovým příkladem je v tisku již několikrát zmíněný prodej odpadářské skupiny Marius Pedersen v Česku a na Slovensku. S ohledem na její velikost odvedla také pozornost mnohých domácích investorů od dalších možných akvizic. A obdobných transakcí svým rozsahem běží na domácím trhu více. 

Poradci už léta mluví o tom, jak se blíží velká vlna prodejů kvůli generační výměně. To se tedy zatím nenaplňuje? 

To stále očekáváme. Vytvořili jsme k tomu studii s názvem 59+, která vychází z toho, že zakladatel o prodeji firmy začne uvažovat právě někdy kolem svých 60 let. Dává to smysl z mnoha důvodů, i třeba z biologického hlediska v návaznosti na průměrnou délku života ve zdraví. Rozumný podnikatel v těchto letech by proto měl přemýšlet, co s firmou dělat, měl by mít plán minimálně na pět let dopředu. 

První logická otázka je, jestli má firmu komu předat v rodině, jestli potomci vůbec mají zájem v podnikání pokračovat a zda jsou na to stavění. Pokud ne, měl by začít přemýšlet, jak firmu nejlépe prodat. 

Podle naší studie je v Česku zhruba 3,5 tisíce větších firem se zakladateli, kteří jsou právě ve věku 59+, což je velké číslo. Proto stále očekáváme, že trend generační výměny bude sílit. Ti konkrétní podnikatelé ale k tomu rozhodnutí musí dospět. Když necítí potřebu firmu prodat, žádný poradce je k tomuto kroku nepřesvědčí. 

Česká odpadářská dvojka je na prodej. Transakce může jít do nižších desítek miliard korun

Průmysl a energetika

Zmínil jste také odchod zahraničních investorů. To nastává proč? 

Optimalizují svá portfolia. V odpadářském sektoru je to zmíněný Marius Pedersen, ke kterému se přidala Veolia. Tam jde o reakci na podstatnou změnu pravidel na trhu a budoucí potřebu investic. V médiích diskutovaný odchod Tesca zase může souviset s tím, že je v českém maloobchodě velká konkurence. 

Každý ten odchod je specifický, ale obecně se dá říct, že český trh je zkrátka pro tyto velké společnosti malý. Pro velké zahraniční hráče není tak významný, aby byl pro ně prioritní. A ti, když tady nevidí potenciál dalšího růstu nebo naopak vnímají nutnost velkých investic, mohou se rozhodnout odejít. Zahraničním hráčům už velmi slušně konkuruje domácí kapitál, který je čím dál silnější, takže prodávajícím roste šance na úspěšný prodej v rámci domácí transakce. 

Mění se nějak váha jednotlivých sektorů z pohledu počtu transakcí? 

Tady je další nový trend. Zvětšuje se u nás podíl transakcí z oblasti technologií na úkor průmyslu. Je to zajímavý fenomén, který se objevil na začátku loňského roku a dále pokračuje. Z našeho programu Technology Fast 50, který podporuje český technologický sektor, navíc vyplývá, že určitá část zakladatelů těchto firem neplánuje firmu držet celý život, ale cílem je firmu po několika letech prodat, kapitál použít na nový nápad a tento scénář několikrát zopakovat. Pozitivní je, že tuzemská technologická scéna je pro investory včetně těch zahraničních evidentně zajímavá. 

Když vynecháme ty trendy, které jste již vyjmenoval, jaké další faktory budou formovat trh transakcí během příštích tří až pěti let? 

Určitě to bude stále geopolitika. Nikdo také neví, co se bude dít s automotive. Evropské automobilky zatím nemají recept na sílící čínskou konkurenci a čeští subdodavatelé jsou tím samozřejmě ovlivněni. Očekávám růst vlivu family officů a jiných investičních vehiklů českých investorů, kteří například začnou budovat shluky tří až pěti byznysově souvisejících firem a díky tomu jim přinesou novou přidanou hodnotu. 

Strnad si vyhlédl další českou firmu. O miliardový byznys soupeří čtyři zájemci

Průmysl a energetika

Co všechny zmíněné trendy znamenají pro oddělení fúzí a akvizic společnosti Deloitte? 

Máme jasné cíle zaměřit se na zmíněnou generační výměnu. Čtyři pětiny našeho angažmá tvoří spolupráce na prodejní straně. Ano, zatím vlna generační změny plně nepropukla, ale majitelé firem toto nemohou odkládat věčně, takže věřím, že naše nastavená strategie je správná. Navíc to, že kupujícími budou stále častěji i čeští investoři, bude z dlouhodobého hlediska dále zvyšovat velikost domácího trhu. 

Pojďme k samotným transakcím. Jak a v jakých oborech se za poslední rok nejvíce změnily násobky? 

Nemyslím, že se za poslední rok násobky nějak zásadně změnily. To bychom museli mít delší časovou řadu. Navíc data, která lze sesbírat ze zahraničních trhů, často ne zcela platí pro český trh. Zatím to je u nás tedy spíše o individuálních firmách. 

Co ale určitě vidíme, je pokles atraktivity tradičních tuzemských menších podniků ve strojírenství, které nedisponují vlastním produktem. Doby, kdy se prodávaly za osminásobek, jsou dávno pryč. Dnes jsme zhruba na polovině. Je to dáno celkovou náladou na tomto trhu a složitostmi, se kterými se musí obor potýkat. Myslím tím zdražování vstupů, včetně ceny práce, levnou zejména asijskou konkurenci a podobně. Takové strojírenské firmy kvůli tomu už několik let nerostou, což se potenciálním kupujícím logicky nelíbí. 

Násobky kvůli vysoké konkurenci klesají i v maloobchodě. Tam jsme někde na čtyřnásobku, pětinásobku. 

Předpokládám, že tento násobek by ale asi neplatil pro zmíněné Tesco. 

Oborové násobky jsou samozřejmě velké zjednodušení, což je třeba neustále opakovat. Sledujeme u nich hlavně trendy. Při prodeji pak nejvíc záleží na samotné firmě a zrovna retail je dost různorodý. Ke konkrétním prodejním procesům se nechci vyjadřovat, ale obecně je nutné počítat i s tím, jaké má firma postavení na trhu, jaké synergie vzniknou kupujícímu, a v neposlední řadě je to také o schopnosti vyjednávat v rámci transakce. 

Kde se naopak drží násobky vysoko, je zdravotnictví a podobné obory. Je v něm více konkurujících si konsolidátorů, kterým vyšší násobky stále dávají smysl. V tomto oboru se násobky pohybují spolehlivě kolem desítky. 

Největší obchod české startupové scény. Miliardář Cendra prodává část své firmy známému investorovi

Byznys

Jedním z velkých témat je valuace evropských zbrojařských firem, které navzdory čím dál většímu geopolitickému napětí spíše ztrácejí nebo nenaplňují potenciál, který do nich mnozí vkládali. Vidíme to například na německém Rheinmetallu a výrazně pod cenou z IPO je i česká CSG. Čím si to vysvětlujete a má to vůbec stejnou příčinu? 

To si nemyslím. Nejsem akciový analytik, ale nějaké důvody mě napadají. Vývoj akcií CSG je podle mě typickým příkladem toho, že IPO vyvolá euforii a pak trhy pomalu procitají. Tím nechci říkat, že současná úroveň je správná cena, jen to, že to celkem kopíruje všeobecně zaběhnutý scénář. 

To, co akcie dále sráží, je určitě i fakt, že zmíněné firmy jsou především výrobci munice, velké zbrojní techniky a podobně. Poslední vývoj na Ukrajině a v Íránu ale naznačuje, že moderní válčení jde jiným směrem a čím dál důležitější jsou naopak menší a superlevné drony a elektronické systémy. 

Pak si také nejsem jistý, zda evropské země skutečně zrychlily výdaje na zbrojení, nebo sliby zůstaly jen u řečnických pultů. To všechno jsou faktory, které mohou tlačit cenu dolů. 

Zpátky k transakcím. Platí, že cena je stále nejčastějším důvodem, proč se obě strany na transakci nedohodnou? 

Určitě. Ale existují nástroje, jak tento nesoulad mezi stranami zmírnit. Jde o takzvané earnouty, což je struktura kupní ceny, při níž je platba za podnik rozložená do několika částí na základě předem určených výkonnostních podmínek. Jinými slovy jde o výstupní odměnu nebo doplatek na základě výsledků. Někdy prodávající nechtějí přistoupit ani na to, protože zkrátka chtějí prodávat firmu na základě historických výsledků, které měli možnost plně ovlivnit. Jenže pro kupujícího je zase logicky důležitá zejména budoucnost. 

Není tento opatrnější přístup prodávajících částečně pochopitelný? Každá výsledovka se dá přece trochu ohnout, nebo ne? 

To sice ano, ale z toho důvodu jsou podmínky nejčastěji navázané na ukazatele, které je těžší nebo přímo nemožné ovlivnit, třeba na tržby nebo prodané objemy zboží. Výstupní odměny (earnouty) jsou poměrně flexibilní nástroj, takže výplatu části kupní ceny lze navázat i například na podpis smlouvy s klíčovým odběratelem či dodavatelem a podobně. 

Další překážkou bývají problémy se získáním financování nebo třeba závažná zjištění při due diligence, tedy hloubkové prověrce. Nejtypičtějším takovým nálezem je, že dosavadní majitel je osoba, která uzavírá klíčové smlouvy s obchodními partnery, a žádný jiný manažer to ve firmě neumí. To se obvykle zjistí až při due diligence, když se začnete správně ptát. Firma vypadá dobře, má běžně poskládaný management a najednou zjistíte, že nikdo jiný než její majitel smlouvy se zákazníky nevyjednával. 

Existuje nějaká regulace, která by mohla český kapitál nakopnout? 

Stále se mluví například o větším zapojení burzy, ale podle mě to samotná regulace nesvede. Ti, co chtěli na burze být, už na ní jsou. Ty, co tam nechtějí, změna legislativy nepřesvědčí. 

Co mi ale dává smysl, je větší informační transparentnost českých společností, respektive její vymahatelnost. To znamená, že všechny společnosti zapsané v obchodním rejstříku musejí zveřejnit své výroční zprávy v dané lhůtě, jinak dostanou pokutu. Takhle to funguje ve většině zemí Evropy. Ve Švédsku si například takto problémové firmy jednoduše nesáhnou na dotace a nikdo si tam nedovolí pravidla porušit. 

Stejně tak by ti největší příjemci dotací měli mít za povinnost alespoň 15 procent svých akcií umístit na burzu, aby si i daňoví poplatníci mohli sáhnout na růst, který sami svými penězi povzbuzují. Otázka je, jak by to šlo provést v praxi, aby se firmy regulaci nevyhýbaly, ale osobně mi to přijde fér. 

A co regulatorní recept na zdravější korporátní dluhopisový trh, který je v posledních letech zatížen mnoha pády? 

Bohužel v této oblasti působí dlouhé roky neseriózní emitenti, kteří to kazí těm ostatním, protože podkopávají důvěru v celý kapitálový trh. Jde o firmy, které naberou stamiliony korun, které skončí neznámo kde, pak přestanou splácet a řeknou, že jim byznys model nevyšel, nebo se vymlouvají na cokoliv, co je napadne. Na trhu přitom neexistuje nikdo, kdo by dluhopisy zkontroloval. ČNB prospekty sleduje čistě jen z formálního hlediska. Primárně by to mělo být o osvětě. Jenže ta je zatím evidentně neúspěšná. 

Ale kdyby měl dluhopisový prospekt nezávislého autorizovaného garanta, který by zkoumal, jestli ta firma má vůbec nějaký kapitál nebo reálný byznys, situace by byla přehlednější. Není to sci-fi. Takoví garanti jsou dnes běžní na pražské burze Start, když na ni vstupují noví emitenti.