Uspěl v IT, ale chyběl mu hlubší smysl. Dnes chce investor Zahradníček změnit přístup k léčbě
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
- Téměř dvacet let již podniká v biotechnologiích, k nimž ho přivedla shoda náhod.
- Investor Michal Zahradníček postupně vybudoval byznys, který je nejen přímo vyvíjí a živí se jimi, ale také financuje další nadějné projekty.
- Smyslem jeho podnikání je změnit paradigma – jak říká, „chceme vyléčit, nikoli jen léčit“.
V devadesátých letech prodával v Česku první čipy a mikroprocesory, mimo jiné firmám Petra Kellnera či Pavla Tykače. V roce 2007 se ale Michal Zahradníček rozhodl IT firmu BGS Levi s obratem přesahujícím patnáct miliard korun prodat. Našel si jiný obor působnosti: biotechnologie a medicínský průmysl.
Proč jste se po úspěšných letech v IT rozhodl k radikální změně oboru, co vás k tomu vedlo?
Měl jsem pocit, že mi chybí hlubší smysl. Vystudoval jsem technologie v Česku a Německu. Po letech v dynamickém IT světě, kdy jsme udělali náš první úspěšný exit, mi bylo necelých čtyřicet. A hledal jsem odpověď na otázku, co chci dělat a čím se budu bavit dalších 20 nebo 30 let. Nechtěl jsem, aby mým motorem bylo jen vydělávat víc a hromadit majetek, to mi přišlo jako marnost a cesta ke ztrátě motivace. Pochopil jsem, že každý úspěšný člověk by měl mít nějaké své místo, jehož prostřednictvím společnosti část svého úspěchu vrátí. Uzavřel jsem proto sám se sebou dohodu a začal hledat obor, který mi to umožní.
Shoda náhod chtěla, že jsem potkal dvě klíčová vědecká pracoviště, do obou jsme dříve dodávali informační systémy. Tím prvním byla tkáňová ústředna ve Fakultní nemocnici Brno, která byla kvůli evropské legislativě na zavření. Druhým pracovištěm byl Ústav experimentální medicíny Akademie věd, kde zkoumali možnosti léčby některých závažných onemocnění pomocí buněčné intervence a kmenových buněk. To mě zaujalo natolik, že jsem chtěl být u toho.
Věděl jste v té době něco o biomedicíně?
Málo, byl to skok do vody jen na základě sympatií a intuice. Ale na vysoké škole mě učili, že inovace jsou jediným legitimním nárokem na zisk, tak jsem si říkal, že to je přesně to, co hledám. Když jsem se jedné paní profesorky v Akademii věd zeptal, co je potřeba k tomu, abychom jejich úžasný výzkum převedli do praxe, odpověděla: „Stačí, když mi dáte 25 milionů.“ Tak jsem jí ty peníze poslal. Po roce jsem přišel a ptal se, kam jsme se posunuli. Odpověď zněla že nikam, ale že by potřebovali dalších 25 milionů. Pochopil jsem, že takhle to nepůjde a že si to musíme začít dělat sami.
Proto vznikla biomedicínská společnost Primecell Advanced Therapy, jejíž součástí se stalo Národní centrum tkání a buněk. Tady vznikají tkáňové transplantáty. Do té doby je tu připravovali tak pro jednu, dvě nebo tři nemocnice, postupně jsme z něj ale vybudovali evropského hráče číslo jedna, který pomáhá desítkám tisíc pacientů ročně, v první řadě těm českým. Na začátku jsem do záchrany laboratoří vložil 500 milionů. Celá tato část ale funguje na neziskovém principu, což jsem si tehdy úplně neuvědomoval, takže bylo třeba přidat dalších 300 milionů. Celkem tedy 800 milionů „ztráty“, já to ale vnímal jako to již zmíněné vrácení úspěchu společnosti.
Tkáňové transplantáty podléhají přísné, stále se měnící evropské legislativě. Nejen kvůli ní je technologický vývoj v tomto oboru velmi rychlý, vy sám označujete vaše aktuální produkty za třetí generaci. Ještě něco ovlivňuje tuto dynamiku?
Především stárnutí populace. Věk dožití roste, ale počet vhodných dárců klesá, protože jejich zdravotní stav je horší. Poptávka ovšem sílí. Stojí proti sobě dva protichůdné trendy a jediný způsob, jak systém udržet při životě, je vyvíjet technologie, díky nimž z jedné odebrané tkáně připravíte více transplantátů.
Národní centrum tkání a buněk jste z Brna přestěhovali do Ostravy. Proč?
Stalo se součástí našeho biomedicínského inkubátoru 4MEDi v areálu ostravské fakultní nemocnice. Pro kontext je ale nejprve důležité popsat, jak vlastně fungují naše tři subjekty. Primecell investuje know-how a finance do technologií s potenciálem odstranit příčinu onemocnění. LIFE bioCEEd investuje do medicínských výzkumů a technologií ve velmi raných fázích vývoje po celé Evropě. A inkubátor 4MEDi tomu celému dává laboratorní zázemí. Pokaždé když chcete jít s nějakým medicínským prostředkem nebo lékem na trh, v jisté fázi klinického testování potřebujete takzvané GMP laboratoře. Bez nich nemůžete vyrobit nic, co by se dále mohlo byť jen testovat na lidech. A protože tyto laboratoře jsou pro každý produkt specifické, vybudovali jsme 4MEDi, které má desítky takových předpřipravených laboratoří v jedné budově, kde je možné medikamenty, a nejen ty naše, rychle a levně zkoušet, aby se urychlil jejich vstup na trh.
Jak LIFE bioCEEd vybírá výzkumné projekty, do nichž investuje?
Jen pro představu: v Evropě se každoročně do základního výzkumu investuje asi 150 miliard eur, přičemž do přírodních věd míří zhruba třetina. My usilujeme o nalezení těch nejzajímavějších objevů s cílem tento nehmotný majetek financovat a zajistit proti riziku, abychom ho mohli následně monetizovat na trhu. Od začátku roku 2025 tým LIFE bioCEEd posuzoval přibližně 500 výzkumných projektů a z nich zatím vybral deset. Dvě investice směřovaly také do Česka, odkud přišlo celkem 80 projektů. Fond podpořil například výzkum diagnostiky rakoviny krve ve Fakultní nemocnici Hradec Králové. Většině projektů posíláme v prvním kole 300 tisíc až 1,5 milionu eur. Pokud vědecký tým dokáže výzkum posunout na další úroveň, investuje LIFE bioCEEd další jednotky milionů eur.
Mohli jste si vybírat z 500 projektů. To zní, jako kdyby o ně nikdo další neměl zájem.
Když jsme fond před dvěma lety zakládali, mysleli jsme si, že podobné subjekty jako my ve střední a východní Evropě neexistují a to se i potvrdilo. Překvapilo nás ale, že nejsou ani v západní Evropě. V takto raných fázích se medicínskému výzkumu nikdo věnovat nechce. Velké fondy čekají, až se výzkum víc posune směrem k tržnímu uplatnění. Ale právě to je podle nás největší bolest Evropy, zejména ve srovnání s USA. Tam ale my necílíme.
Jak velká je u takovýchto projektů šance, že se vám je podaří časem zpeněžit?
To je naše byznysové riziko. U jednoho ze zafinancovaných už nicméně máme nabídku, která jde do stonásobků vložené investice. Ze světa jsou známé případy neúspěšných biomedicínských firem, které spálily obrovské peníze investorů. Ale naopak máme i mnoho jiných a hodně z nich je českých, které vznikly z výzkumu a jsou velmi úspěšné a vydělávají násobky na investicích. Cílíme na to, aby fond generoval minimálně desetinásobek vložených prostředků.
Michal Zahradníček
Podnikatel, investor a filantrop, který se dlouhodobě věnuje technologickému transferu v medicíně a biotechnologiích. V roce 2007 založil Primecell, následně zachránil a přebudoval Národní centrum tkání a buněk a vytvořil biotechnologický inkubátor 4MEDi. V roce 2024 spoluzaložil investiční společnost LIFE bioCEEd, která pomáhá rozvíjet nadějné biomedicínské projekty v rané fázi výzkumu. Jeho cílem je propojovat vědu a byznys.
Z vašeho popisu to zní, že přenášení vědeckých projektů do byznysového světa, tedy technologický transfer, v Evropě zrovna nefunguje. Jak aktivní jsou v něm výzkumné instituce? Chodí za vámi i samy?
Vědí o nás a kdo chce, ten přijde. Říkáme: Máme know-how, expertizu a rádi vám dáme peníze. Chcete, nebo ne? Překvapující je, že velká část z nich transferovat svůj výzkum nechce. Moje hypotéza je, že si povětšinou nechtějí s komercializací špinit ruce. Třeba ČVUT je, myslím, jedinou výzkumnou institucí v Česku, která oficiálně říká, kolik podala patentů, kolik dostala a kolik prodala licencí či založila spin-offů. Přitom do základního výzkumu v Česku za poslední dekádu šlo 350 miliard korun. Každá větší univerzita má dnes svoji kancelář, která se zabývá technologickým transferem. Výsledek měřený počtem prodaných licencí nebo jiné formy transferu je ale téměř nula.
Jak si v tomto srovnání stojí Česko vůči zbytku Evropy?
Evropský výzkum stojí za publikací zhruba 25 procent světových vědeckých článků. To je skvělé číslo. Když se ovšem podíváte na hodnotu společností, které z tohoto výzkumu vzejdou, je to jen 10–15 procent světového trhu. Podle mě jsme v Evropě ohromně přefinancovaní, pokud jde o objevování a samotnou vědu, ale těžce podfinancovaní v oblasti transferu a exekuce. Neplatí to všude, třeba britské univerzity v Oxfordu a Cambridgi mají obě po stovce prodaných licencí ročně.
Jak jsme na tom v rámci středoevropského prostoru?
Poláci a Rakušané jsou na tom samozřejmě lépe, ale to je asi tak všechno. Přitom i u nás z toho mála vzešly úspěšné biotechnologické firmy, například BioVendor, Enantis či Contipro. Většina z nich je ale postavena primárně na vlastním výzkumu.
Z půlmiliardového kapitálu prvního fondu LIFE bioCEEd jste zatím investovali zhruba třetinu. Kam přesně v Evropě míříte?
Stále nemáme pod kontrolou trhy, jako je Německo, Francie, Španělsko a severské země. Obrovský potenciál má nadále Velká Británie, kde máme dvě investice, zajímá nás také Belgie a severní Itálie, tam už máme trh celkem zmapovaný. V současném portfoliu máme i dvě české a dvě polské investice a v Polsku jsme rozhodně neskončili.
Vraťme se k Primecellu. Co je hlavním pilířem jeho současného byznysu?
Jednoznačně Národní centrum tkání a buněk, v němž držíme 76 procent, zbývajících 24 procent zakoupil a prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví vlastní stát. Mnoho dalších spin-offů vznikne díky naší nové technologii přípravy transplantátů postavené na téměř plně automatizovaném pracovišti, které je těsně před spuštěním. Využívá jednotku, jíž říkáme supercritical CO2. Umí transplantáty, ať už jde o cévy, nervy, chlopně, nebo o šlachy, zpracovávat tak šetrně a specificky, že vzniká zcela nová kategorie produktů.
Pod Primecell patří i firma Mykeso Therapeutics, založená společně s holdingem Akeso Sotiriose Zavalianise. Zabývá se využitím psychedelik, která jako například psilocybin dokážou vyvolat neuromodulaci mozku a přenastavit původní nervové dráhy i podněcovat tvorbu nových neuronů. Věřím, že by psychedelika mohla být účinná nejen na depresi, ale i na mnoho dalších onemocnění způsobených nedostatečným fungováním parasympatického systému včetně kardiovaskulárních. Podíly máme také v dalších projektech, jako je třeba Neurona Lab zaměřená na Alzheimerovu chorobu. Účastníme se i jednoho laboratorního byznysu, který nemohu specifikovat, ale jak jsem říkal, diagnostika zaměřená na příčiny nás velmi zajímá.
Loni jste prodali majoritní podíl v Národním centru pupečníkové krve německé skupině Vita 34. Bude jeden z největších obchodů v biomedicíně za poslední roky následovat nějaký další?
Deset let jsme čekali na to, až se podaří první velký prodej, a myslím si, že teď už by to mohlo být pravidelnější. Nejsme ale tlačeni tím, že potřebujeme prodávat. Až budeme mít pocit, že nějaká naše firma či patent bude ve vhodném stavu, pak teprve budeme prodávat. Momentálně ale žádný větší exit neplánujeme, naopak plánujeme další investice.
Už jsme mluvili o historii vašeho současného byznysu a investování i o tom, jaké osobní pohnutky vás k němu přivedly. Jak byste popsal hlavní smysl nebo zásadní směr vašich aktivit?
To, co mají naše subjekty společné, je úsilí vyhledávat technologie, které mění paradigma. Chceme vyléčit, nikoli jen léčit. Útočíme na příčinu, nikoli na symptom. Já tomu říkám medicína 4.0. Historicky jsme prošli vývojem: medicína 1.0 byly počátky léčení. Medicína 2.0 zvládla akutní stavy, záchranu života a boj s infekcemi a epidemiemi. Dnešní medicína 3.0 se zaměřuje na chronická onemocnění, s nimiž si ale neumí uspokojivě poradit, protože jsme zamrzli v akutní péči. Co s těmi pacienty dál? Nemoc mají pořád. Medicína 4.0 bude schopna léčit samotnou příčinu těch chronických onemocnění. Všechna klasická chronická onemocnění – kardiovaskulární, neurodegenerativní nebo metabolická jako diabetes – jsou dnes světově uznávána jako pouhé symptomy něčeho, co v těle začalo mnohem dřív, jako komplexní problém. Cílem medicíny 4.0 je tělu pomoci vrátit se zpět do rovnováhy a pomoci mu s vlastní regenerací.
V jak daleké či blízké budoucnosti na nás medicína 4.0 čeká?
Naše výzkumné laboratoře i mnoho dalších na světě už na medicíně 4.0 reálně pracují. My máme za sebou vývoj a výrobu chrupavčitých buněčných náhrad i mnoha jiných produktů tohoto druhu. Tkáňové transplantáty naší třetí generace jsou už jednoznačnou ukázkou regenerace tkání a orgánů – a to je medicína 4.0. Teď jsme například zahájili výzkum specifických lidských buněk pro použití při regeneraci nervové tkáně, kde budeme opět odstraňovat přímo příčinu pomocí buněčných intervencí. Velmi nás zajímá také diagnostika. Jen doufám, že medicína přestane být tak indoktrinována farmaceutickým průmyslem, který se dívá pouze na indikace, a začne se soustředit na léčbu příčin.
Váš zájem o diagnostiku se projevil zcela konkrétně v investici LIFE bioCEEd do výzkumu britské společnosti BreathPredict, jenž se týká dnes velmi rozšířeného astmatu a jeho rychlé diagnostiky. Jak ten pokračuje?
Když má dnes dítě dechové potíže, musí nejdříve na spirometrii. Já to absolvoval se svým synem a je to stresující. Dítě zavřou do takové skleněné budky s instrukcí dýchat v klidu. Ale dítě je tak ve stresu, že naměřit reálný stav je dost komplikované. BreathPredict vyvinul přístroj opatřený senzory a čipy, který si dáte do úst a za deset vteřin má lékař jasno. Pozná obratem, o jaký typ astmatu se jedná, takže může hned začít i s případnou cílenou léčbou. V rámci projektu už vznikl prototyp přístroje a máme natolik robustní data, že se domníváme, že by měl zvládnout jak klinické zkoušky, tak i certifikaci pro použití v EU. Pak přijde první okamžik, kdy zkusíme technologii prodat.
Do biotechnologií dnes ve velkém investují nejbohatší lidé světa. Například Jeff Bezos si za tři miliardy dolarů postavil Altos Labs, kde se zabývají tím, jak vyvinout technologie prodlužující kvalitní část života. V čem je vaše směřování jiné?
Ano, a podobný model má i Peter Thiel s Elonem Muskem, Sam Altman nebo Mark Zuckerberg. Všichni si stavějí vlastní laboratoře. Ale já tuto cestu nepovažuji za správnou. My chceme na evropském půdorysu postavit něco jiného. Jestliže tu jde ročně už zmíněných 50 miliard eur do základního výzkumu, je to padesátkrát větší palebná síla, než jakou použil Jeff Bezos. Zatímco on své know-how zapouzdřil v Altos Labs, kam si přetáhl vědce a královsky je zaplatil, my v našem diverzifikovaném modelu spoléháme na mozkovou kapacitu a obrovskou základnu doslova všech evropských vědců.
Pro mě je navíc zásadní, aby to, co se vyvine, bylo časem dostupné pro všechny. Na začátku to nebude levné, ale klasická výroba léčiv, kdy máte jednu molekulu na jednu indikaci, přestává platit. Lidský organismus funguje jako propojený celek, proto je medicína 4.0 založená na platformových technologiích, jako jsou třeba již zmíněná psychedelika nebo takzvané NK buňky (natural killers, přirození zabíječi, buňky, které dokážou například vyhledávat a ničit rakovinné buňky – pozn. red.). Ty útočí na příčinu, a tím pádem vyléčí, a proto budou jednou schopny vyléčit spoustu symptomů najednou. To ale vyžaduje změnu paradigmatu z léčby symptomů na léčbu příčin. Jinak se nám nepodaří zlepšit zdraví populace.
Kdo všechno musí změnit způsob přemýšlení, aby se změnilo i paradigma?
To je záludná otázka. Reforma zdravotnictví shora, jak se o ní roky diskutuje v mnoha státech Evropy, je nemožná, k tomu nebude politická odvaha. Země ovšem nebudou schopné ufinancovat zdravotní péči tak, jak ji známe dnes. Chronicky nemocných pacientů přibývá rychlým tempem a to se ještě ani nezačalo pořádně léčit pomocí superdrahých biologických a dalších nových, třeba genetických léků, které ale pacienty mnohdy nevyléčí, jen je budou udržovat o trochu méně nemocné. Takový přístup je ale přece ekonomicky naprosto neudržitelný. A ani pro pacienty to není řešení. Změna proto podle mě přijde na základě tlaku zdola, od pacientů samotných. A také od zdravotních pojišťoven.
Říkáte, že tlak na změnu přijde od pacientů samotných. To však vyžaduje tlak na změnu také u nich samých, v jejich životním stylu, ne?
Chytří lidé, kteří se opravdu starají o své zdraví, už dnes chodí a ptají se: „Můžete nám říct, co je příčina mého onemocnění?“ A my díky studiu těch stovek výzkumných projektů a tisíců vědeckých článků povětšinou známe odpověď. Prapříčiny většiny chronických onemocnění jsou v zásadě tři: Zaprvé je to dlouhodobý a permanentní stres. Ten prostřednictvím hormonů způsobuje poruchy metabolismu a následně imunity, protože tělo nedokáže dostatečně regenerovat. To se pak projeví v symptomech, jako je většina chronických onemocnění. Druhým faktorem je nevhodná strava, její složení, a navíc v potravinách je ohromné množství pesticidů a takzvaných věčných chemikálií. A třetím je nedostatek pohybu, kdy jsme jako populace, aspoň v západním světě, byli z fyzické práce během dvou generací přemístěni do kanceláří. Tomu se naše genetická výbava nedokázala přizpůsobit. Nedostatek pohybu má ale i zcela konkrétní zdravotní dopady. Například o tom, jestli v budoucnu onemocníte alzheimerem, zčásti rozhoduje jeden specifický protein. A ten se vytváří pouze ve velkých svalových partiích, které jsou jen na dolních končetinách. Takže pokud nemáte silné svaly na nohou, vaše ochrana proti neurodegenerativním onemocněním je oslabena, predispozice roste.
Dotýkáme se i tématu longevity, které řeší nejen otázku, jak prodloužit život, ale jak ho udržet kvalitní.
Vždy mluvím pouze o kvalitní části života. Pokud se dožijete 80 let, těch posledních 20 musí být stále kvalitních, nezměněných – v podobné formě, v jaké jste byli v 55 letech. Ten jediný nekvalitní rok ať je opravdu až ten úplně poslední. Jsem přesvědčen, že je klíčové primárně zabránit chronickým onemocněním. Je potřeba upravit si životní styl a dát organismu dostatek času být v takzvaném parasympatiku, kdy může regenerovat. Změnou životního stylu můžete zásadně snížit predispozice k těm největším zabijákům: kardiovaskulárním nemocem, metabolickým problémům, jako je diabetes, autoimunitním nebo neurodegenerativním onemocněním.
Pokud se přestanete hýbat a neupravíte si své vztahy, stravu a spánek, je to problém. Život by se měl řídit těmito základními pravidly, a pokud se jich nebudete držet, léčba i těmi moderními technologiemi 4.0 bude složitější. Klasické užívání molekul čili prášků vám sice možná od nějakého problému dočasně pomůže, ale vždycky to bude jen o symptomu, a navíc s vedlejšími účinky. Cesta klasických prášků je tak mnohdy dlážděním cesty do pekla: berete jeden lék, kvůli jeho vedlejším účinkům si vezmete další a pak další. Technologie, na něž se zaměřuji, jsou v účinnosti i bezpečnosti o dva řády výš.
Jak bude vypadat zdravotní péče za deset let? Věříte, že už bude paradigma proměněné?
Podle mého názoru si to pacienti a samotný systém vynutí. Už se nebudeme chtít dívat na to, že pacienta jen donekonečna léčíme a nevyléčíme. Lidé si budou bedlivě měřit své životní funkce a v každém okamžiku budou vědět, jaké biomarkery jsou důležité a jak mají svůj životní styl upravit. A když přesto onemocní, nebudou chodit na devastující chemoterapii, která často přináší víc problémů než užitku, ale půjdou například na infuzi spojenou s aktivací NK buněk, která přesně a cíleně posílí imunitní systém. Budeme mít k dispozici superdiagnostiku, hyperpersonalizovanou léčbu na míru, protože žádný člověk není stejný a každý z nás má jinou Achillovu patu.
A takováhle péče bude podle vás dostupná široké veřejnosti?
V konečném důsledku to bude levnější než nyní. Dnes použijete jednu univerzální molekulu k léčbě celé populace, reálně ale vyléčíte jen velmi malé promile z ní. Zbytek pouze nekonečně léčíte a dokolečka potlačujete symptomy. Postupně přibývají další problémy, začne to diabetem, pak kardiovaskulární problémy a skončí to u neurodegenerace. Všechno je to jako přes kopírák. Naštěstí už teď vidíme, že se věci začínají měnit a hranice se posouvají. Už i ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny otevřeně mluví o tom, že by pacienti měli být finančně odměňováni a motivováni podle toho, jak dokážou nemocem předcházet prevencí a zdravým životním stylem.
To bylo ještě před 20 lety nemyslitelné. Dnes už můžeme otevřeně říkat: „Když se nebudete hýbat a budete se cpát buchtami, nebudeme vám umět pomoct. Nebo sice budeme, ale jen částečně, s pomocí nedokonalých technologií, jako je píchání inzulinu nebo GLP-1.“ Všichni si musejí uvědomit, že náš organismus má složitý regulační systém, který se nesmí přetěžovat. Vše je řízené složitými drahami a všechno je propojené. Zkrátka nejsme „nad Bohem“ a musíme respektovat základní pravidla. A když to nebude stačit, pak má smysl zapojit nové technologie medicíny 4.0., například buněčné intervence.
